Pan premiér: Ano, jsem vinen!

Inu, tak nějak na mne působí každodenní chování našeho „vůdce“. Nevím, zda si je toho vědom, či ho již plně ovládla infekce moci, kdy není nutno o příznacích tohoto pro lidstvo nebezpečného viru uvažovat.

Přiznám, že můj způsob posuzování politické moci je jistě ovlivněn životní zkušeností z dob, kdy bylo vše velmi „jednoduché“. Volby? Jeden ani pomalu nepostřehl, že proběhly. Prostě jeden den se občan dověděl, že zítra se volí a já už ani nevím, zda a jak jsem se zúčastnil, bylo to jedno, hned další den mi bylo oznámeno, že jsem volil správně.

Ano, doba se změnila. V pravidelném cyklu ztrácíme vždy rok efektivního života tím, že se rozjede ta moderní forma mediálního šílenství, kdy nás stovky neznámých obličejů přesvědčují o tom, že oni jsou ti praví, kdo se postarají o naši budoucnost. A přitom mám pocit, že zítřek je čím dál tím více mlhavější, než tomu bylo kdysi.

Ne, netoužím po „starých“ časech. Ale zesiluje ve mně pocit, že je tu někdo, kdo mi je neustále připomíná. Člověk silné ruky a nosič absolutně čisté vesty. Tedy v jeho představách. Všechna proti němu vznesená obvinění jsou prý sprosté pomluvy, lži a nesmysly. Je prý zcela obklopen nenávistí a zlobou. On, čistý charakter. Doposavad tomu tak i je. Tedy dle různých komických zákonů, které v jeho případě působí skutečně jako zázračný prací prášek.

A komické právě je, že jeho chování a vyjadřování přitom dokazují pravý opak. Jenom potvrzuje, že veškerá ta „špína“, je vlastně pravdivá. Už mu leze na nervy skoro každá společenská struktura, která má co dělat s demokracií. Už pohrdá kdečím a kdekým. Jak se říká, nic mu není svaté. Kupodivu ani jeho „čistá“ vesta. Ani nevnímá, že pro samé fleky už není možno rozpoznat jakou to měla barvu. Já bych řekl, že kdysi byla rudá, krvavě rudá.

Jeho pojem moci a mluva se už totiž začíná přibližovat způsobům těch, o kterých tvrdí, že s nimi nikdy neměl nic společného. Je to až zábavné, tedy pro ty, kteří milují černý humor. Právě ten smích, který nám pomáhal za dob, kdy zde vládly lidé právě jeho ražení. Každý si myslel o těch „nahoře“ své, v kruhu spolehlivých o nich mluvil otevřeně, na venek to bylo ovšem zcela jinak.

Ale každý věděl, jak na tom je. Nebylo to zrovna veselé, ale byla v tom určitá jistota, jeden se přizpůsobil a snažil se v kruhu rodiny a přátel zařídit si relativně normální život. Mám pocit, že se opět vracíme do těchto dob. Není to radostné, zvláště pro ty, kteří vědí, o čem to hovořím. Ale je mi líto těch mladých, kteří mi velmi často nerozumí a nevědí o čem to mluvím. Jen doufám, že brzo pochopí. Musí se ale odvrátit od sociálních sítí a věnovat se normálnímu životu.

Ano, poslední rok nebyl radostný. Ne, za ten virus vláda nemůže. Ale taková situace přináší i nebezpečí, že je nutno z pohledu mocných „kácet les“. A jak říká lidová moudrost, létají při tom třísky. A nejen to. Je tu i nebezpečí, že někdo začne kácet i stromy zdravé a mladé, právě ty, které jsou tak důležité pro svobodné dýchání nás všech.

Další životní a historický poznatek také napovídá, že nestydatost, vlastně ale zrůdnost milovníků moci se projevuje tím, že se hrdě neváhají přiznat k činům, které plně odhalují jejich hrůzný charakter. Zvláště, když jsou přesvědčeni o tom, že dosáhli stavu, kdy není žalobce, a tudíž ani soudce. Protože diktatura takové pojmy nezná, respektive si je zjednodušuje do „právní“ formy: Kdo není se mnou, je proti mně.

No, nic. Jen jsem se tak zamyslel na téma: „Staré dobré časy“.