Podezření, že náš nejvyšší guru přes zdravotní stav občanstva prodělal poslední dobou spirituální proměnu, se prohloubilo. Není divu. V temnu nekonečného tunelu roztodivných opatření pocítil akutní potřebu světélka na jeho konci.
Poznal totiž sám na sobě, že nic nevysvětlující myšlenkové kotrmelce k jeho již zcela nepochopitelnému číselnému systému, kterým bourá strukturu našeho žití, jsou jaksi zavádějící a přinášejí i jemu samému nemilé okamžiky.
Docela ho chápu, dokáži si představit jeho rozpoložení. Musí si připadat jako ve slepé uličce. Pravda nabízené ministerské auto přijal s nadšením, ale nějak se předtím nepřesvědčil, zda je také vybaveno zpátečkou. Ne, není. Je to zvláštní model na přání pana premiéra. Jako ze starých dob. Kupředu zpátky ani krok. A to i na cestě, která nikam nevede.
Pan premiér totiž vždy potřebuje někoho, kdo najednou stojí hlavou proti zdi a nemá úniku. Je pak snadné na něj ukázat prstem: To všechno on, já za nic nemůžu. Dobrá to taktika, po desetiletí zkoušená a praktikovaná, prostě spolehlivá. Problém je jen v tom, že za tím „viníkem“ stojí v zástupu několik miliónů našich občanů.
Všech těch, kteří se domnívali a možná ještě tu i tam doufají, že naše vláda jedná s rozmyslem. Bohužel tomu tak není. Šíři jen chaos, strach, rozděluje společnost a připravuje ekonomickou katastrofu, ke které se přidruží i morální rozklad a další úpadek životních hodnot v širokém slova smyslu.
V podstatě nás může „zachránit“ jen zázrak. A k tomu dospěl i dobrovolný zdravotník v hábitu ministra. Je to prý ta všemocná vakcína. Jedině víra v ni nás osvobodí od všeho toho utrpení a umožní nám návrat do normálního života. Opravdu? Nevěřím. Proč? Protože už je to já ani nevím kolikátá modla. Nejdříve tu byly roušky, pak zákazy a příkazy, karantény, testy a nové testy a všechno zase od začátku.
A vše bylo stoprocentní. A proč jsem tedy tam, kde jsme. Protože to všechno jsou takové malé střípky s celkem omezenou účinností. Přesně tak, jako je víra v Boha. Jistě tu i onde máme dojem, že pomůže. Ale pořádně to raději nekontrolujeme. Ale zcela jinak je to s vírou našeho doktora všech doktorů. On má čísla, která vše dokazují. Ba právě, že dokazují. Hovoří o tom, že ať děláme, co děláme, jsou tu smutná čísla, která se v podstatě nemění.
Co tedy zbývá? Odpověď je jednoduchá, buď jim uvěříme a vyrovnáme se s tím, nebo se obrátíme na víru a budeme doufat, že se vše změní. A proto budeme očkovat a očkovat a očkovat. V dobré víře. Jistě, že to možná asi trošku pomůže, stejně tak, jako vše, co jsme dodnes a mnohdy s donucení zkoušeli. Ale co pak? Co když ta čísla zde budou i nadále.
Takže? Asi nezbyde nic jiného než si namluvit, že jsme učinili vše možné a hlavně nemožné. A že je to tak určitě dobře. A pak si namluvíme že asi není důvodu testovat, denně hodnotit jen matoucí statistiky, ty roční budou přeci stačit. A hle stane se zázrak. Ten virus „zmizí“. Opravdu? Ne, jak nám tvrdí i ti opravdoví odborníci. Jen se s ním naučíme žít. Pravda asi nám trochu spadne hřebínek, doufejme, že přijdeme o trochu té arogance a povýšenosti „nadčlověka“, což je ten nejlepší lék v boji proti katastrofám.
Tak to tedy vidím já. Nevěřící. A můj problém je v tom, že abych se s tím vyrovnal, potřebují žít v normální a pragmaticky myslící společnosti. A proto také nenávidím fanatiky všeho druhu. Proč? Protože jejich nejhroznější zbraní je šíření hysterie, která uvede společnost v myšlenkový zmatek a zbavuje ji veškerých obranných reflexů tolik důležitých pro přežití, a tak mnohdy přinese její zánik. Ano, nevěřící to měli v lidské historii vždy velmi těžké, ale přesto, pokud budeme upřímní, velmi často se zasloužili o pokrok a přinášeli více užitku než zaslepení věřící.
