Pacient Blatný: Andrejko, bez umělého dýchání nepřežiju!

ANO, je to smutná zpráva. Jedinou útěchou by mohlo být, že takovéto sdělení zarmoutí, demokraticky myšleno, jen celkem malou část obyvatelstva, tedy voličů. Obávám se ale, že by potěšilo řadu „škarohlídů“.

Ale co naplat, život je prostě krutý. Kdože stanovil konečnou a souhlasnou diagnózu? No přeci náš zdravotní bratr Andrejko. Ne, že bych mu důvěřoval, ale přeci jenom se stal, podle vlastního úsudku, tím nejodbornějším bojovníkem proti pandemii. K jeho dobru je nutno připočíst, že se hned jako první ujal umělého dýchání k záchraně našeho prominentního pacienta. Chudák, je v tom sám, musí dýchat za dva a zatím nenachází pomocníka.

Je až neuvěřitelné, jak nemilosrdné může být okolí. Všichni se chovají tak, jako by se domnívali, že udržovat na životě ministra, který již proslul nevědomostí a nekompetencí, není asi dobré pro širší okolí, tedy celé občanstvo. Je opravdu neuvěřitelné, že možná existují ještě politici, kteří myslí na naše dobro a mají strach o naši budoucnost. Jen aby jim to vydrželo, tedy pokud to myslí vážně, což není na škodu podrobit hluboké analýze.

V této souvislosti se pochopitelně nabízí i jiná úvaha. On se totiž jeden může i domnívat, že náš Andrejko vlastně ani tak neudržuje při životě kamaráda v boji, ale spíše bojuje o svůj vlastní. Přesněji řečeno o funkci premiéra. Nutno dodat, že jde skutečně jen o tu formální funkci, protože skutečným premiérem vlastně není. Tedy ve smyslu demokratické společnosti evropského typu.

Jo, má to těžké. Tedy z jeho pohledu. Ten není sice také k zahození, ale to je již spíše záležitost minimálně pro psychologa, ne-li už psychiatra. O prokurátorovi ani nemluvě. Možná, že mu kdesi v hloubi duše, já tomu ale ne zcela věřím, hlodá červíček, který pokřikuje: Zklamal si, zklamal si, zklamal si…

Nějak tomu pořád nechce věřit, ranní pohled do kouzelného zrcadla totiž říká opak. Jedno však přeci jenom tuší. Pokud nechá kamaráda bez pomoci a odevzdá ho dobrovolně do rukou Božích, tak přizná porážku. Saprlot! V podstatě by mu to tak nevadilo, ale nějak si není jist, co to pro něj znamená. Tedy osobně. Zná to jen u druhých, u těch, které s gustem v boji o koryto a moc sám dorazil. No, a nikdy se jich neptal, jak se někdo cítí být poražen. Škoda, mohl se poučit.

A tak není divu, že ho přemáhá skoro panický strach, pakliže by to pro něj neznámé musel prožít na vlastní kůži. Ale, upřímně řečeno, máme čas na to zabývat se jednoznačně osobními problémy jedince, od kterého očekáváme, že nám pomůže řešit naše skutečné problémy? Tedy od premiéra. Míním tím skutečného premiéra, tedy ne někoho, kdo pláče nad rozlitým mlékem ze sklenice, kterou sám převrhl.

Nevím kde se bere v jeho okolí a občanstvu vůbec ta bezmezná trpělivost, ba dokonce soucit. Že by zde hrála roli naše vlastní historie? Opravdu se nám líbila vídeňská monarchie, německý diktát, moskevský diktát? Že by tedy nějaký super vládce Agrofertu opravdu splňoval naše tajné touhy? Je to docela možné. Vše tomu doposavad nasvědčuje. Takže omilostníme komunisty a začneme pronásledovat ty podvratníky, tedy ty bláhovce a pomatence, kteří před třiceti léty dělali ten kravál na Václavském náměstí?

Řešení by to bylo. Tedy byla by to sice jen potrava pro nevědomost a zbabělost, ale proč ne? Prostě se vrátit do dob známých a „osvědčených“. Prostě těch posledních třicet let jednoduše smazat. Asi tak, jak si to představuje náš „pan“ premiér, všemocný a přemoudrý to vládce lidstva. Ostatně, je to pro něj ta jediná možnost, jak uchránit jím tak milovaný a doposavad beztrestný post nediskutovatelného vůdce. Jeden by i řekl: Je to pro něj otázka života a smrti.