Odkojen komunisty, přesto těžko manipulovatelný!

Míním tím sám sebe, možná, že i mnohé mé vrstevníky. Jistě se jedná o celkem ješitné prohlášení, ale každopádně obhajitelné.

Třicet let jsem vyrůstal ve společnosti, kde všudypřítomnost komunistické propagandy dotvářela realitu běžného života. Celkem brzo jsem postřehl, že když mnoho lidí něčemu věří, tak je dobré to pokládat za podezřelé. Tedy v tom smyslu, že by se mohlo jednat o určitý druh masové psychózy, či dokonce hysterie. Tedy důsledek propagandy.

V průběhu let jsem si z tohoto poznání udělal životní pravidlo. Hlavně po té, když jsem zjistil, že všeobecné davové nadšení bylo za starého režimu celkem dobře organizováno. Nehledě na to, že účast mnohdy podmiňovala životní existenci. Dalším prvkem byla i skutečnost, že se většinou jednalo o shromáždění občanů, jejichž mínění nebylo totožné se slogany, které vykřikovali, či nesli na různých transparentech.

Dnešní doba je jiná. K mému zděšení mohu pozorovat mnohé davy, které jsou ochotny dokonce fyzického násilí vůči druhým jenom z toho důvodu, že naivně věří v to, co mají napsáno na plakátech. Přitom se většinou jedná opět o lacinou propagandu. Často nechápu jejich nadšení a motivaci. Vyjma přirozené touhy po násilí.

Při klidném pozorování mnohých demonstrací a celkem jednoduché analýze je možno bez velké námahy dojít k názoru, že jen jedna ideologická lež zde brojí proti lži jiné. Fakta nehrají roli jak na jedné, tak na druhé straně. Je to boj plný emocí, verbálního násilí, pohrdání jednoho druhým, tak trochu primitivní projev nemající daleko od všeobecného důkazu neznalosti vlastního společenského problému, který má být touto osobní angažovaností řešen.

Dnešní veřejné diskuse mají pomalu jen jedno pravidlo: Dokázat, že oponent lže. Skutečný život, pokud nás ještě zajímá, by nám však napověděl, že stoprocentní společenská lež neexistuje, stejně tak jako stoprocentní pravda. Nepravdivé informace se dají odkrýt jen tím, že se pracně hledají zrnka pravdy, která jsou většinou rozprášena na polích obou soupeřících seskupení. Přídavným paradoxem pak je, že tato zrnka jsou při všech těch střetnutí jen čím dál tím více zašlapávána do prachu zloby a nenávisti.

Pracoval jsem již od mládí v médiích. Právě i těch ideologicky kontrolovaných. Ostatně ani jiná neznám. Za komunistů ale nebyl nikdy problém mezi kolegy diskutovat o tom, kde by snad mohla být pravda. A pokud jsem ji objevili, tak jsem činili vše pro to, aby alespoň nebyla zadupána do země natolik, aby jednoho dne  nemohla opět vzklíčit.

Dnešní doba je jiná. Je to tvrdý a nemilosrdný boj o přežití. Bojujeme již jen o to, která lež zvítězí. Většinou čím absurdnější, tím větší naděje na vítězství. Snad tím nejlepší příkladem je současný boj o Bílý dům. Nejsem opravdu ochoten diskutovat o kulturní a intelektuální úrovni této demokratické parafráze, která by nám v celé nahotě měla ukázat smysl pojmu o americkém způsobu života. Z mého pohledu je to boj hodný poměrům v džungli.

Ale milióny lidí tím prožívají celkem primitivní myšlenkový orgasmus. Přímo omdlévají obdivem. Nikdo u nás nemá odvahu pojmenovat tento americký mocenský boj pravým jménem. Proč? Jednoduše proto, že máme strach, že bychom si možná podřezali větev sami pod sebou. Ještě stále se domníváme, že se jedná o jedinou formu té opravdové demokracie, ve které oprávněně vidíme určitou záruku spravedlnosti.

Nejsme však ochotni si přiznat, že jsem se již pomalu vzdali všech rozumových prvků, které by nám umožnili tuto společenskou formu ochránit před degenerací a zneužitím. Nechceme si přiznat, že se v její dnešní formě jedná o zcela novou formu diktatury, kterou nejsme schopni pochopit. Obáváme se poznání, že ztrácíme schopnost tuto společenskou formu vlády dále pozitivně vyvíjet.

A tak se uspokojíme tím, že proti lži bojujeme lží, proti malé korupci korupcí ještě větší, proti populistickým politikům populismem degenerovaných jedinců politických elit. Používáme čím dále tím více  pojmů,  které jsou více jak vzdáleny původnímu popisu společenských jevů. Nesmyslnost a neprůhlednost zákonů zakrýváme novými zákony, které jsou ještě mlhavější a přinášejí čím dál tím více nespravedlností pro řadové občany, kteří se marně pokouší zachovat si zdravý rozum našich předků. 

Žijeme zmateně, topíme se v nepravdách a hledáme nějaké to pevné stéblo, které by nás mělo zachránit. Ve skutečnosti se však hystericky chopíme kdejaké shnilé větve, kterou nám kdokoli nabídne. A tak máme zájmová sdružení, která ze setrvačnosti ještě pokládáme za politické strany. Přitom jsou to jen chaotické spolky, které již není možno ideově charakterizovat. Brojíme proti komunistům, ač si již tohoto názvu dávno nezaslouží. Kritizujeme sociální demokraty, což je zbytečné, protože postrádají jak jedno, tak i druhé.

Se zoufalstvím jsme ochotni klanět se spolku zištných jedinců, které spojuje jen touha po zisku jakéhokoli druhu a potom naivita občanů, kteří si myslí, že díky jim bude  líp. Jsme v situaci, kdy je nám každá lež milá, tedy pokud splňuje požadavky milosrdnosti umožňující alibistické přesvědčení, že děláme něco pro budoucnost..

Nejsme schopni selektivního uvažování. Často brojíme proti jedincům, ne proti názorům. Je  nám v podstatě jedno, co si kdo myslí, rozhodující je, do kterého „tábora“ jsme ho díky naší emocemi ovládané nevědomosti zařadili. A je jedno o koho se jedná. Politik, předseda vlády, šéf nějaké strany, či i prostý občan anebo dokonce emigrant. Občas je to prostě jedinec jiné barvy pleti a vyznání, jinak smýšlející.

Je úplně jedno co si ta či ona osoba myslí, jaký má názor, jaké má vzdělání. Vůbec nerozhoduje co mluví, jeho „příslušnost“ je postačující k posouzení zda lže, či mluví pravdu. A to platí jak pro obhájce, tak odpůrce. A tak nastává situace, při pohledu zvenčí, že naše společnost je podle vlastní argumentace jen seskupením lhářů a podvodníků. Neschopna se ujednotit na společných pravidlech a zájmech, o cílech ani nemluvě.
 
Dosáhli jsme toho, že jsme plně uspokojeni tím, že jsme se osvobodili od ideologické manipulace komunistickým režimem. Zda je to pravda není úplně jasné, ale věříme tomu. Nejsme ochotni si přiznat, že je to opět jen polopravda. Komunistický režim neexistuje, co nám ale zbylo, je ideologická manipulace. A té podléháme mnohdy s plným přesvědčením o správnosti našeho činění.