Občane, ty boží hovádko, chceš další cukrátko?

Mám na mysli takový ten pamlsek, po kterém se všichni vrhnou. Znáte to třeba z akčních filmů, kdy se hlavní hrdina zachrání před smečkou vlků tím, že jim něco předhodí, oni se o to porvou a on zatím uteče do bezpečí. Je to efektivní, skutečně to funguje. A je to tak jednoduchý trik, že ho pochopili již skoro všichni ti, jejichž živností se stala politika.  

Mocenská politika. Ta se však nikdy neobejde bez nadvlády nad masou různorodě myslících občanů. A jako politik se občas dostaneš do středu jejich zájmu a necítíš se zrovna dobře, máš obavy, že by tě nejraději roztrhali na kusy. A to je právě správný okamžik užít starého triku. Hodíš prostě nějaký ten pamlsek doprostřed davu, ti dole se o něj poperou a máš klid.

A tak jsme se nedávno mlátili po hlavách o to, zda se jedná o slávu či tragédii, když pár amerických vojáčků se vší typickou teatrálností projede naší zemí. Celá ta mediální rvačka utichla stejně náhle, jak přišla. Kdo si ještě vzpomene na ty „dramatické“ dny? Nikdo, protože o nic vlastně nešlo.

Ale doba klidu nemůže přeci trvat dlouho. Občan rád šťourá a zvědavým zrakem pozoruje prsty politiků. Není to nic příjemného. Hlavně pro ty, kteří se nás snaží potichu ošulit nějakým tím novým nařízením a mnohdy dokonce i zákonem, který slouží jen k upevnění jejich moci. Nastává pro ně doba, kdy je nutno hodit další cukrle. Také média po něčem takovém jen dychtí, v podstatě hrají stejnou hru.

Teď se díky bohu objevilo pár poblázněných motorkářů. Co více by si zkušený politik mohl přát? Ti hoši jsou dokonce i polticky motivovaní, jednostranně a nekompromisně se hlásí k nějaké té ideologii. Takové, či makové, to je úplně jedno, hlavně, že se to dá předhodit hladové smečce. Pardon, uvědomělým občanům. Je totiž skoro jisté, že si to rozmanité seskupení názorů opět smlsne.

Pak ještě stačí vyrobit několik „přesvědčivých“ statistik. Kdo je pro a kdo proti. Vše pokud možno prezentovat v nějaké té televizní show, kde se k tomu vyjádří řada univerzálních odborníků. Kupodivu se v těch vědeckých výzkumech a mediálních diskusích nikdo neptá, zda ta velká „událost“ nějak ovlivní náš každodenní život, zda kvůli ní přestaneme chodit do práce a děti do školy, přestaneme se milovat, ztratíme chuť k jídlu.

Nikde se nebude diskutovat o tom, co by se stalo, kdybychom to vše nechali bez povšimnutí. Prostě by to média odbyla suchou zprávou, že tu i onde může dojít k problémům v dopravě, protože nějaká jakž takž organizovaná kolona projede naším územím. Jistě, že by se asi zdvihla vlna protestů hovořící o tendenčním zamlčování faktů.

Jenže já se ptám, jaká fakta mají ti kritici na mysli? Vše, co se náš občan vždy doví, je spíše jen snůška mediální a politické fabulace. Přisuzování dalekosáhlého významu něčemu, co je v podstatě bezvýznamná součást našeho běžného a reálného života. Asi tak jako jarní bouřka. A právě i ta přijde a odejde aniž bychom to považovali za tragédii.

Nechceme si prostě  připustit, že již nejsme schopni rozlišovat, které věci jsou pro nás opravdu životně důležité a které ne. Nejsme také ochotni věřit tomu, že základem objektivity je posouzení priorit. Stejně tak hledání souvislostí. Místo toho se utápíme v moři informací, které nás jen dusí a dávají pocit bezradnosti, bezmocnosti a uvrhají v neživotaschopný pesimismus.

Zásluhu na tom mají média a politici. Házení pamlsků je totiž jejich dennodenní zábava. Pozoruhodné ale je, že přitom stojí všichni ti povýšení krmiči davu v jedné řadě. Ideologická hierarchie mizí, spíše se jen trumfují v tom, kterýže ten pamlsek chutná lépe.