Není na čase se začít chovat jako rozumní lidé?

Podle mne je už po hodině dvanácté. Ten prokletý virus nás svlékl do naha. Obnažil naše charaktery a já mám pocit, že ne každý z nás má odvahu podívat se do zrcadla a zamyslet se sám nad sebou: Co dělám špatně a co dobře.

Jako společnost už nerozhodujeme, spíše žijeme ve strachu, necháme sebou cloumat sem a tam. Už nevíme, komu věřit a komu ne, a převzít odpovědnost za sebe a okolí se bojíme, nebo jsme se to ještě nenaučili. Ono také od koho. Vývoj jedince totiž z velké části probíhá tak jako po tisíciletí. Bereme si prostě příklad. Snažíme se být takoví jako náš hrdina, či někdo, komu důvěřujeme a koho si vážíme.

A když se podívám kolem sebe, tak už pomalu nedůvěřujeme nikomu a ničemu. Vůbec se tomu nedivím. Před očima nám každý den ve světě informací pochoduje plejáda roztodivných mediálních hrdinů, jejichž názory jsou ještě roztodivnější. Včetně těch, kteří jsou zásadně vždy proti všem a proti všemu. Mnozí sledují jen osobní prospěch na úkor těch druhých. Jejich cílem je hromadění moci a peněz.

Tragédií je, že se díky naší nezkušenosti a nepoučení se z historie, dopouštíme omylů a často právě takové jedince volíme, aby za nás posléze rozhodovali. Mnozí z nás je totiž pokládají za moderní „hrdiny“. A pak je tu ještě jeden zvyk, který tento neblahý vývoj dotvrzuje. Pořád jsme se nezbavili podvědomé touhy po diktatuře. Tedy po centrálním řízení našeho života. Prostě někdo nahoře nám neustále musí říkat, co smíme snídat a co ne.

A tak se celý národ musí vypořádat s nařízeními, která jsou mnohdy nesmyslná, mnohdy neodpovídají specifičnosti té či oné části společnosti, a mnohdy jsou i nerealizovatelná. A co děláme proti tomu? Pokorně žádáme o výjimky. A čekáme a čekáme. A než se to vyřídí, tak přijde zase nový výplod „mozkového“ trustu naší vlády a vše začne opět od začátku.

Dá se to změnit? Jistě. Postup je jednoduchý. Začněme od zdola. Třeba takový starosta. Tedy pokud jsme zvolili toho pravého. Proč nemůže rozhodnout například o tom, zda překročení hranice okresu je rozumné, či ne? Proč nemůže poučit místní policii? Jistě že je docela možné, že by prý překročil nějakou pravomoc. Ale nejsou to také jeho voliči, kteří mu pravomoc udělili? Nejsou to oni, kteří by v prvé řadě měli rozhodovat o tom, zda jedná v jejich zájmu. Či o tom musí vždy rozhodovat ten nahoře?

Pochopitelně, že by se to neobešlo od řekněme osobní „statečnosti“. Ono vykašlat se tu i onde na vládu vyžaduje totiž charakter. A to se týká třeba i ředitelů nemocnic, fabrik, hejtmanů, ale i šéfů různých krajských úřadů. Jednoduše řečeno nekonečného počtu těch, kteří by měli přebírat odpovědnost. Ale v neposlední řadě i každého z nás. Prostě jen popřemýšlet o tom, zda to, co právě činím, je jenom k mému prospěchu, zda to neškodí jiným, zda neubližuji sousedovi. Prostě snažit se chovat jako civilizovaný člověk. A k tomu, jak by řekl klasik, vlády netřeba.

Ale není to jednoduchá cesta. Zvláště v dnešní době, kdy se boj za záchranu lidských životů nějak prapodivně mísí s bojem o voliče. Občan už těžko může posoudit, co je kterému politikovi přednější. A já jsem skeptický. Je to pořádný kus práce pro naši společnost začít se chovat rozumně. Chce to vytrvalost, nezlomnost a hlavně trpělivost. Nejtěžší na tom všem bude najít právě ty správné charaktery, kterým bude možno věřit, ty „hrdiny“ všedního dne.

A tu současnou vládu bych nezatracoval. Minimálně do té doby, než si právě na takovém živoucím příkladě konečně neuvědomíme, že jsem si ji zvolili a teď je nám předkládán účet. I když nevím, zda jsme schopni to tak chápat. Historie nás totiž také nepoučila, a zda to zvládne současnost je zatím nejisté. Ale jak jsem napsal na začátku: Dnešek obnažuje charaktery. Je to těžké a tragické období našeho života. A tak by bylo více jak nerozumné tuto šanci promarnit. Je to jedinečná možnost objevit ty skutečné „hrdiny“, kteří by zase mohli být příkladem nejen pro nás, ale hlavně pro naše děti.