Tedy na ty vládní úředníky. Nebyla to žena vysloveně rázná, ale řádná hospodyně, a přitom nekonečně vlídná. Vyrostla na vesnici a prostě věděla, jak se hospodaří. Přežila dvě války a její děti a ani vnoučata nikdy nepocítila hlad.
A já vím, jak to dělala. Nikdy nekupovala na dluh a vždy jen to, co bylo potřebné. Ani si nemohu vzpomenout, že by něco vyhodila. A mám dojem, že odpadkový koš snad ani v kuchyni nebyl. Za velkým otočným zrcadlem v ložnici byla vždy zásoba mouky a cukru. Vařila mi dobroty, vlastně prostá jídla, že by něco nechutnalo se nestávalo, respektive se o tom nikdy nediskutovalo.
Naučila mne válet nudle, dělat vanilkové rohlíčky a štupovat punčochy a šít zástěry. Utírat nádobí nebylo nikdy za trest, byla to spíše samozřejmost. Každý den měl přesný řád, jednou za týden se uklízelo, dědeček nadával, protože každý čtvrtek musel leštit mosazné kliky. A to po celá desetiletí. Co já pamatuji, tak byl v důchodu, po tom slavném Únoru měl jako dvorní rada jen dvě možnosti, buď přijmout rudou knížku nebo jít do penze. Vzal to druhé, byl legionář.
Proč to všechno nostalgické vzpomínání? Nu, přeci to přijde samo od sebe, když se jeden podívá, jak hospodaří naše vláda. A to už ani nemluvím o tom, jak s námi zachází. Mám už dojem, že se tak nějak cítil můj dědeček v roce 1948. On šel do penze a já o tři desetiletí později do emigrace. Důvody byly asi stejné.
Mnohé prázdniny jsem strávil na hospodářství, kde vyrůstala moje babička. Vyklízel jsem maštal, tedy kydal hnůj, jezdil jsem orat, vláčet a osévat pšenici a žito. Bylo to normální, patřilo to k životu, dnes bych řekl byl to život sám. Poznal jsem, že bez toho všeho by nic kloudného nebylo. Jenom hlad a bída. To jsem nikdy nepocítil, protože je více než jisté, že smysluplná práce lidstvo před touto hrozbou vždy uchrání.
Ale k tomu všemu patří i boj proti plevelům a jiným škůdcům. Takže se maštal pravidelně bílila vápnem, všechno neřádstvo skončilo na hnojišti, aby pak v poněkud změněné formě mohlo být na poli k užitku. Ano, pořádek musí být a vše má sloužit ke svému účelu. A tak si říkám, kdy se asi naposledy bílilo v té naší vládní maštali. Řekl bych, že již dlouho ne. Po vesnicku řečeno, dobytek se sice mění, ale o hnůj se nikdo nestará.
Není tedy divu, když nostalgicky vzpomínám na tu čistotu na hospodářství babiččiny rodiny. Mám přitom pocit, že tam někde je ukryta lidská schopnost přežít mnohé. Nejen války, ale i epidemie. Nu, ale jak říkám, hnůj jsem kydal každé ráno, ještě před snídaní, bylo to důležitější a nezbytné. A nešlo to bez vidlí. Takže si myslím, že by bylo na čase tuto pravidelnost a nezbytnost, která je zárukou našeho bytí, znovu obnovit.
