Mocipáni: Mlčeti zlato!

Nevím jak kdo, ale já už se snažím záměrně nesledovat veškerá zpravodajství. Už mám plné zuby poslouchat nějaké „velkolepé“ vládní myšlenky, abych se později dověděl, že se jedná o plané žvásty.

Asi už není nikoho a ničeho, co by donutilo naše velké ideologické vládní „myslitele“ prostě držet hubu. Je mi velice líto se takto vyjadřovat, ale vždy se snažím o patřičné vyjádření, když popisuji nějaký politický úkaz, který by mohl negativně ovlivnit celou společnost. A když něco takového trvá již měsíce, nezbývá než se vyjádřit, jak se říká, jak jednomu huba narostla.

Je opravdu až neuvěřitelné, že není moci, která by nakázala zejména našemu „ctihodnému“ premiérovi a jeho zdravotnickému a velmi neposlušnému nohsledovi být prostě raději zticha než šířit nějaké chorobné domněnky. Opravdu jsem v mém životě něco takového nezažil. Prostě aby členové vlády veřejně rozhlašovali kdejaké fantasmagorické myšlenky s naivitou malého dítěte, které netuší, co tím může zapříčinit.

U malého človíčka se většinou jedná o „urážku“ světa dospělých. Nu, ano, je to přeci ještě dítě. Ale, v jakém duševním věku jsou naši vládní představitelé? Po pravdě řečeno já je zařazuji na úroveň mateřské školky. Jenže tam obyčejně bývá někdo, kdo dohlíží na určitý pořádek. Někdy se tam objeví i silnější kolega, který to vyřeší s trochou násilí. Většinou však na to stačí paní učitelka.

Kdo by ale asi mohl dohlížet na naše vládní činitele? Je totiž více než jisté, že ve vládním kabinetě se asi nenachází nikdo, kdy by ty dva „uzemnil“. Spíše jde asi o popichování s cílem je nepřímo donutit, aby ve chvilce pobouření vyplodili ještě větší hlouposti. Většinou se to daří „rudému“ Hamáčkovi. Skvělé. Takový vládní kabinet přeci v této době potřebujeme. Čím bychom se asi jinak zabývali.

V civilizované společnosti demokratického charakteru ale přeci jenom existuje někdo, kdo má právo zvednout prst a uklidnit rozbouřenou nic nepřinášející politickou arénu, jejíž chování ohrožuje budoucnost společnosti. Obyčejně je to osobnost prezidenta. Pochopitelně ale ne v naší domovině. My to musíme mít vždycky nějak jinak. Takže my jsme si posadili na Hrad toho největšího popichovače. Nikdo už ani neví proč, mnozí to pokládají za zábavné, já tedy ne.

Takže co mocipáni? Pořád vám ještě nedochází, že když předstoupíte před občany, tak byste to měli mít v hlavě poněkud srovnané. To vaše věčné veřejné hašteření už jde, dovolím si tvrdit, převážné většině pěkně na nervy. Kolikrát jste už slyšeli, že šíříte jen nejistotu, strach a pomalu to vypadá tak, že si bahníte v té nedůvěře, která vám asi dává pocit, že si můžete vykřikovat co vás zrovna v chorobné mysli napadne jako trhovci na tržnici právě proto, že víte, že vás nikdo nebere vážně.

Ano, je to opravdu skvělé. Pěkná to šaškárna, a přitom nám někdo sliboval vládu odborníků. Nu, pár se jich tam snad najde, ale zda mají opravdu co říci, o tom pochybuji. Asi žijí ve strachu, jinak si to nedovedu představit. Protože premiér sem, premiér tam, někdo musí mít odvahu mu říci pravdu do očí. Asi to je naivní představa. Ti nahoře se to neodváží a my dole? Na nás přeci nezáleží. Máme demokracii. Asi jako za starých dob. Pěkně odvolit a pak zpátky k ponku a pěkně držet hubu. Aha. Takže my musíme a oni „nahoře“ ne?

Zajímavé. Opravdu by to nešlo obrátit? Myslím, že je nejvyšší čas. Já bych se totiž opravdu občas rád dověděl, zda má naše strana a vláda něco v úmyslu a zda to je k našemu dobru.