Má strach v Bruselu racionální podobu?

Jistě. V tomto městě byla ze strachu odložena demonstrace proti strachu. Aby nedošlo k omylu. Pokládám toto rozhodnutí za správné, praktické a právě racionální.  

Zároveň mne to ale děsí. Máme snad už opravdu strach bojovat proti strachu? Čeho se to vlastně bojíme? Bojíme se těch, kteří z našeho pohledu jednají absolutně iracionálně. Jsou to lidé, které se nechají unášet nenávistí, emocemi a nadšením pro něco, co my asi nechápeme, respektive nejsme schopni pochopit.

Je více než logické, že to nejsme ochotni akceptovat. A tak jednáme tak, jak nám to velí naše civilizace. Právě prostě racionálně. Začínáme více zvažovat kde by se mohlo skrývat nebezpečí, kde by na nás mohla být nastražena bomba, kde by na nás mohl vystřelit kalašnikov.

To vše je správné. Bojíme se o život. Tragédií ale je, že přesto všechno ustupujeme. Ustupujeme před těmi, kteří se o život nebojí, jsou ochotni ho obětovat. A to je naše slabost, které protivník využívá a bude i nadále využívat. Chováme se ale tak, jak nám to naše výchova přikazuje.

Je tedy naše civilizace naší slabostí? V určitém úhlu pohledu ano. Pro nás jsou mnohé společenské hodnoty nedotknutelné. Právě ty, které „oni“ neuznávají, znevažují a pokouší se ničit. Kam tím mířím? Rozhodně nehodlám šířit bezmocnost, pesimismus a apatii. Raději se vrátím právě k našemu racionálnímu jednání, které v sobě skrývá mnoho slabostí.

Tou zásadní je, že si pořád nechceme přiznat pravdu. Nechápeme, že se jedná o střet kultur. Důvodem je možná skutečnost, že  to „nebezpečí“ nepovažujeme za kulturu. Nechceme nic slyšet o „svaté válce“. Představa, že probíhá válka ve jménu náboženství je pro nás absurdní pojem z minulosti. Nechceme žít ve středověku.

A co když to čeho se bojíme právě ze středověku přichází. A co když ti, kteří stojí proti nám se chovají právě tak jako naši dávní předkové. Dokážeme to vůbec pochopit? Jsme schopni se tomu ubránit? Pragmaticky uvažováno ano. Máme k tomu veškeré technické prostředky. A to jediné co nám k tomu chybí je třeba ta středověká odhodlanost.

Ono svaté nadšení, které se většinou vybíjelo v krutosti a násilí. Tolerance byla tehdy neznámým pojmem. Zabít protivníka bylo znakem vítězství. Ano, nemáme to jednoduché. Stojíme uprostřed boje za naši civilizaci. A jsme poněkud morálně nazí. Hlavně zeslabeni i faktem, že jsem dopustili, aby i naše společnost ve vlastních řadách tolerovala kdeco a kdekoho.

Neobejdeme se tedy bez nutnosti poněkud změnit hodnoty, které spojujeme pod pojem humanismus. Také jsme si zvykli, že je vše na prodej, vše se dá koupit. I ten nepřítel. Jsme zvyklí každého podplatit. Je nejvyšší čas si uvědomit, že to nefunguje vždy a všude. Že jsou na světě i lidé nepodplatitelní.

Lidé, kteří prostě ignorují naše představy o fungování světa. Společnosti, které jsou ovládány jinou morálkou, než tou naší. Co tedy? Co by? Musíme především využít naší schopnosti racionálního uvažování, které oprostíme od falešných emocí, předsudků, naivních představ o jiných kulturách. Či jinak řečeno: Přestat se chovat jako rozmazlené děti, které se hádají o nějakou milovanou hračku na pokraji propasti.