Bude hůř! Zvolíme cestu osvěty nebo psychoteroru?

Již po mnoho měsíců si kladu tuto otázku a jednoznačnou odpověď nenalézám. V obou případech je to nátlak na psychiku jedince, protože i ta „osvěta“ si osvojila formu prapodivné jednoznačnosti obsahu.

Dokládá to vzrůst potenciálu agresivity v naší společnosti, což je celkem logická reakce na represe všeho druhu. Doprovodným a charakteristickým jevem je to, že se tato negativní síla často obrací proti nevinným. Pohledem do vývoje lidstva se můžeme přesvědčit, že tomu tak často bývá. Přirozená reakce chování jedince, který bojuje s pocitem vlastní bezmocnosti v situaci, kdy se cítí ohrožen.

Má strach přijít o existenci, či dokonce o život. Mnohdy si ani neuvědomí vlastní podíl viny a z osobního neúspěchu viní ostatní. Možno říci, je to taková ne zrovna hezká lidská vlastnost, která doprovází náš život. V dnešních dnech namířená třeba proti těm, kteří se snaží druhým pomoci a v nemalých případech zachránit i život. Tedy zdravotníkům. Myslím, že každý již prožil situaci, kdy by protějšku dal nejraději pěstí. Záleží na struktuře myšlení a individualitě, zda tak učiní či nikoliv, tedy jak s „nepřítelem“ naloží.

V podstatě proti tomu nic nemám, pakliže by šlo o skutečného viníka. Není ale pro občana vždy jednoduché ho nalézt. Zvláště když začíná nabývat dojmu, že se stal cílem psychického násilí a je zneužíván. Jistě, na první pohled je přeci jasné, že za vše může ten zpropadený virus. Ale je tomu skutečně tak? Tedy v oblasti našeho vnímání světa? Určitě ne. Protože politici spolu s dryáčnickým úsilím medií nám předhodili již celou řadu viníků. Takže, zjednodušeně řečeno, už je jedno komu jeden dá do nosu, vždy trefí toho pravého. Trochu divné, že?

Pravdou ale možná je, že mnohá s těch zaťatých pěstí, která trefí třeba na smrt unavenou sestřičku někde v nemocnici, vlastně míří na nos toho nejvyššího šéfa přes naše zdraví a vlastně i jeho šéfa. K tomu nemá šanci, oba jsou dobře ochraňováni a asi je to tak dobře, i když zkušenost napovídá, že ješitného hlupáka takto k rozumu nepřivedeš. A přitom by tomu bylo tak zapotřebí. Protože bude hůř. A aby bylo opravdu lépe, tak k tomu potřebujeme každý pár rukou, každou chytrou hlavu.

A já se ptám našich politiků, zda je opravdu dobré ty tolik potřebné občany vystavovat dalšímu psychickému nátlaku ve formě výhrůžek, šířením strachu a nejistoty. Vždyť už nikdo neví, co bude zítra. Bude nová vláda, či zase jenom střet ješitností? Budu mít na chleba nebo ne? Přijdu o světlo a teplo? Uživím rodinu? On to totiž není jenom ten virus, který s námi s poťouchlým úsměvem hraje hru na kočku a myš, jsou to bohužel i naši volení zástupci, kteří šíří chmury a beznaděj v myslích občanů. A to není zrovna to, co potřebujeme.

Společnost je taková, jaká je. Prostě různorodá. V přírodě panují z našeho pohledu celkem kruté zákony. Slabý nepřežije. Je ale pozoruhodné, že, pokud se do toho nemícháme, tak se přírodě vede dobře a dokonce vzkvétá. A co dělá lidstvo? Ano, snaží se nebýt tak „kruté“. Ochraňuje slabé. To je v pořádku. Ale v dnešní době mám pocit, že začínáme trestat i ty „silné“, kteří zaručují naše přežití, za chyby těch „slabých“. A to s paradoxním odůvodněním, že ty „silné“ musíme chránit.

Proč paradox? Protože o tom, kdo je „silný“ a kdo „slabý“ rozhodují politici na základě mnohdy již tendenčně zavánějících ideologií, kde se jeden nemůže ubránit dojmu, že se opět jedná jen o tržnici, kde se bojuje o voliče bez ladu a skladu. A tak na boj za naše přežití není ani čas. A protože je málo času tak se obávám, že politici raději zůstanou na cestě „efektivnějšího“ teroru než osvěty, ke které patří, že ti mocní jsou si vědomi vlastních slabostí, která je většinou podmiňována nevědomostí.