Jsme jenom lidé. Rodíme se, žijeme a umíráme. Sdružujeme se do společenství, protože jsme pochopili, že je to velmi praktický způsob, jak přežít jako jedinec. A aby to nějak fungovalo tak si určujeme pravidla hry.
A není to jen změť zákonů, ale i mnohdy pár morálních pravidel podle kterých se chováme. Možno to nazvat i životní filosofií, která je kupodivu velmi rozmanitá, stejně tak, jako jsou rozmanitá a rozdílná všechna ta společenství, jež jsme po tisíciletí utvářeli a vyvíjeli. Je to způsob a logika myšlení, které je mnohem pestřejší než psané zákony, jež jsou si často velmi podobné jakoby opsané jeden od druhého.
Žil jsem dlouhá léta v Izraeli. Ve společenství lidí, kde má lidský život tu nejvyšší prioritu. Mnozí o tom pochybují, hlavně Evropané, kteří tuto zemi znají jen podle velmi zkreslených obrazů, jež jsou malovány amatérskou rukou nevědomých výrobců takzvaných informací. Asi se proti tomu nedá mnoho dělat. Ale já vím své.
A v té zemi jsem se naučil považovat smrt za součást života. Něco velmi tragického a smutného, ale velmi přirozeného. Řadový Evropan uvažuje zcela jinak. Jeho mozek je v tomto ohledu pozměněn faktem, že mnozí chytráci přišli na to, že obchod se strachem je jeden z nejlepších, a podle toho se pěkně rozšířil virus strachu. A je to strach, který zásadně ovlivňuje myšlení a chování. Mnohdy i paralyzuje, a dokonce i zabíjí.
A my žijeme v době, kdy proti sobě máme dva zabijáky: Ten skutečný virus a pak ten infikovaný do našich hlav. Já je pokládám za stejně nebezpečné a budoucnost ohrožující. Rozdíl je v tom, že ten první nás neopustí, ale proti tomu druhému můžeme bojovat, bránit se. A hlavně se oprostit od hysterie. Právě v Izraeli jsem byl velmi často v situaci, kde bylo nebezpečno, často šlo opravdu o život. A z mé zkušenosti vím, že hysterie a panika je v tomto okamžiku to největší nebezpečí, které může jednomu ukončit žití.
Stejně tak mi má „životní filosofie“ napovídá, že se vnitřně musíme vyrovnat s ne zrovna radostným faktem, že máme novou příčinu smrti. Překvapila nás všechny. Nikdo nebyl připraven, nikdo s něčím takovým nepočítal. Proto tolik obětí. Prožíváme opravdu neradostné období. Většina z nás očekává zlepšení. Ale jakou bude mít formu? Jak si to „zlepšení“ představujeme? Já spíše očekávám určitou „stabilizaci“.
Co to znamená? Hrubě řečeno: Počet mrtvých se na základě možností zdravotního systému stabilizuje. Jak vysoký bude? Nevím, ale můj amatérský odhad je asi tak dvojnásobek než u „normální“ chřipky. O té statistiky říkají že průměr na den je 5-7 osob. Tedy pokud se jedná o současnou virovou nákazu, tak by to mohlo být až 15 úmrtí denně. Neradostné číslo, možná i optimistické, ale asi reálné.
Ty, kteří teď sprásknou nad mou opovrženíhodnou kalkulací ruce, asi zcela opomíjejí, že je již mimo okraj jejich zájmu, že u nás denně umírá asi 70 nemocných rakovinou. A pak jsou tu ještě další nemoci, takže u nás zemře denně v průměru 300 spoluobčanů. A možno říci, že nás to nechává celkem v klidu spát. Tedy jako společnost. Prostě jsme to již akceptovali. A je to dobře, protože chceme normálně žít.
Scházet se, objímat, líbat, chodit do kin a divadel, do práce, do škol. Prostě dělat vše to, co je charakteristické pro náš nejen společný, ale i společenský život. A já se nedomnívám, že bychom se toho všeho měli vzdát, protože to by v podstatě znamenalo vzdát se života samotného. Všech jeho radostí a strastí. Všeho, co k němu patří. A jenom proto, že se necháme ovládat strachem a hysterií. Musíme se rozhodnout.
A v tom nám nepomohou kotrmelce vládních rozhodnutí a nařízení, ani rozporuplná mínění odborníků. Toto rozhodnutí musí padnout u každého jedince. A když bude jasné a většinové, tak se klidně může stát, že to budou akceptovat i ti, kteří o nás rozhodují. Značná část našich spoluobčanů volá po svobodě. Všechna nařízení považují za osobní příkoří. Jistě mají i pravdu.
Nejsem si ale jist, zda si uvědomují, že svoboda není svobodou, pokud nejsem ochoten převzít odpovědnost nejen za své chování, ale i za druhé. Tváří se přitom tak, že ta odpovědnost leží na vládě, prostě na těch druhých. Není tomu tak. Ta odpovědnost leží na nás všech. Stejně tak je ale nošení „roušek“ částečný alibismus a úlitba našemu svědomí. Jenže jednou se musíme rozhodnout, protože tou druhou možností je nosit „roušku“ po celý život.
A to vše není tak lehké pro naši mysl. Je dobré si i uvědomit, že každý boj za svobodu a její zachování přináší oběti. Stejně tak jako vítězná válka. A pak, žijeme v demokracii. Není zcela pravdou, že pod diktátem vlády. Pokud ta rozhoduje špatně, tak je to i naše vina. A mnozí z nás pro tu „špatnost“ hlasovali.
Ano, život jako dar přírody má svá pravidla. Železná pravidla. A přežije ten, který je pochopí a akceptuje.
