Kdysi kdosi cinkal klíči…

Nebyl jsem tu, znám to jen z vyprávění či filmových dokumentů. Prý šlo o svobodu a demokracii. Diktatura se již mnohým nelíbila. Chápu. Sám jsem před ní utekl. Dobrá. Ale kde jsou tito lidé dnes?

Dostalo se jim koblih, mají plné žaludky a zlenivěli? Nebo už je znavil boj proti hloupým a nevzdělaným politikům? Či těm, kteří vzděláni za státní peníze teď arogantně využívají nabytých vědomostí k ovládnutí těch „hloupých“? Ano vše je možné v tom našem českém světě.

A přitom vláda již zcela připomíná sestupující fotbalový klub. Bojuje ze všech sil. Ale kupodivu z těch hráčů na hřišti si nikdo není jistý, jak dlouho zůstane na politickém trávníku. Na střídačce je také zmatek, nikdo netuší, za koho bude muset zaskočit. I ten náhradní brankář musí počítat s tím, že bude muset do útoku.

Stále se ale lpí na staré taktice, honit se za míčem za každou cenu, ofsajdy nehrají přitom žádnou roli. Jde hlavně o to si kopnout, zda skončí míč ve vlastní brance nehraje také žádnou roli. Tak třeba to testování školních dítek. Není to k ničemu, ví to každý v sousedních zemích, ale co naplat, ty draze nakoupené čínské testy nutno spotřebovat a stejně důležité je zachovat si renomé.

A aby tomu nebylo dost, tak náš šéf sociální demokracie spěchá do Moskvy, aby zde podal hlášení, že již tuto prapodivnou politickou stranu, kterou plně ovládá konečně pohřbil, takže další vzájemné spolupráci nestojí již nic v cestě. Vůbec bych se nedivil, kdyby si odskočil ještě do Pekingu. To se však musí rozhodnout až u našich ruských přátel. Vše totiž nasvědčuje tomu, že by se zase mohla obnovit Rada vzájemné hospodářské pomoci, tedy RVHP.

Je to až dojemné, určitě máme nemálo spoluobčanů, kteří se neubrání slzám vděčnosti. Pravda situace je komplikovaná tím, že se zatím neví, co na to komunistická Čína. Proto je opravdu nezbytně nutné vše probrat přímo v mocenském centru našich ruských přátel. Je to vlastně taková skoro konspirační schůzka pod krycím názvem Sputnik. Proto také za účasti ministra vnitra a vlastně v současných hodinách i ministra zahraničí.

Skvělé. Ba přímo ukázkové. Ale hlavně také všem občanům srozumitelné. Již není pochyb kam to směřujeme. To, že jsme ještě součástí demokracie západní Evropy je jen formální záležitost, však i z tohoto neblahého svazku se dříve nebo později vykroutíme. Jistě nám v tom pomohou a poradí tak jako vždy ti staří východní spojenci. Je to jednoduché, my prostě poděkujeme za tu pomoc v tom roce 1968 a oni nám zase odpustí ten omyl, který se zde stal po roce 1989. Mezi dobrými přáteli to není žádný problém.

Takže je vlastně dobře, že ti klíčníci dávají pokoj. Dává to určitou naději, že ten přerod ke starým a tolik osvědčeným mocenským strukturám proběhne opět v klidu. Bude to vlastně taková malá repríza té sametové revoluce. Sice opačným směrem, ale nevadí, alespoň se v klidu vrátíme do dob, kdy myslet nejen nebylo zapotřebí, ale bylo dokonce zakázáno, což je dobře, protože strana a vláda potřebuje nerušeně pokračovat v politice vytyčování nedosažitelných cílů pomocí nesmyslných a stále více častěji protizákonných nařízení.

A to nejlepší nakonec. Ze špatně utajovaných mocenských zdrojů pronikla zpráva, že se již malují plakáty s novým vládním heslem:

Diktátoři všech zemí, spojte se!