Kdysi jsme byli Švejkové, dnes jen tajtrdlíci!

Když totiž pozoruji naše současné světoborné diskuse, tak mne opravdu  nic jiného nenapadne. Třeba ta reklamní akce těch několika „amíků“, kteří se trochu projedou na našich silnicích. Vypadá to, jako by se měl zbořit svět. Já vás ujišťuji, že se tak nestane a až bude vše za námi, tak si na to za pár dnů ani nevzpomeneme. Nebojte i ta média rychle zmlknou. Ale řeknou si, že se to dalo docela dobře prodat.  

Skutečně nechápu, proč bychom se měli kvůli tomu mlátit hlava nehlava. Jsme přeci docela malinkatý nárůdek a když se podíváme do historie, tak se nám ne vždy vedlo být samostatní. A když, tak přeci jenom v nějakém tom „přátelském“ vztahu. A kdybychom ještě trochu více přemýšleli, tak bychom možná dospěli k názoru, že toho přítele nemusíme zrovna milovat navždy.

Nemusíme ho totiž vůbec milovat. Je to takové manželství z rozumu,  jak se říká. V současné době to vypadá tak, že je přeci jenom lepší být nakloněn těm vládcům v Bílém domě. Nejsou to zrovna svatoušci, dělají i mnoho nesmyslů. Vedou občas i nesmyslné války, za  které pak musíme platit, ale přeci jenom se také snaží sem tam něco poopravit. Tedy tam, kde se opravdu utnuli.

Třeba s tím islámským státem, který je produktem politiky USA. No, snad to nějak napraví, jde to opravdu na jejich účet. Stejně tak i celková destabilizace arabského světa. Je to trochu nebezpečný experiment. Jenže USA chtějí být i nadále považovány za velmoc. Již ji sice ne zrovna jsou, ale pořád v to věří. Takže já bych na ně stoprocentně nesázel. Ale, jak  říkám, pokud nemohu být neutrální, tak bych ještě zůstal na jejich straně.

A ten konvoj bych nechal, pokud možno v tichosti projet. Je to totiž jediná možnost, jak ukázat alespoň trochu „samostatnosti“ v tom dnešním polticky nesamotném světě. Ale co děláme místo toho? Hned se začněme dělit na milovníky či nenávistníky té či oné mocenské soustavy. Jako bychom nevěděli, že to v podstatě nehraje žádnou roli. Vyjma u hospodského stolu.

Ten asi milujeme ze všeho nejvíce a tak ovládá pomalu i naše media a já se obávám, že se začíná  i zakořeňovat do našich myslí. Nevím, kde se v nás vzal ten masochismus s jakým dokazujeme celému světu naši malost. Každým dnem jen ukazujeme, že ztrácíme i tu poslední špetku hrdosti. Právě tu suverenitu, která z nás po dlouhá staletí dělala společnost, která byla ostatním světem respektována. A to za každé nadvlády a každého režimu.

Jsme jako plachetnice, která se podvolí každému větérku. A pokud nevane, tak foukáme ze všech sil sami do plachet. Máme strach vyhodit kotvu. Prostě se zastavit a v klidu popřemýšlet, kam to vlastně chceme. Možná, že je to právě ta pro nás nezvyklá svoboda, která nás rozpolcuje a neumožní nám sjednotit se v našich touhách a životních cílech.

Ano, dnešní globální svět nás občas nutí stát na té či oné straně. Není však důvodu nezůstat hrdý a vzpřímený. Nemusíme se plazit po kolenou jako na dětském pískovišti a přitom ještě jeden druhému ničit bábovičky. Konečně bychom měli pochopit, že pokud se jedná o naše svobody, že  období mateřské školky je za námi. Konečně bychom si měli uvědomit, že jsme dospělí a ještě stále máme právo rozhodovat o naší budoucnosti. Můžeme to ovšem i přenechat jiným. V podstatě by i to bylo svobodné rozhodnutí.