- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Skutečně nechápu, proč bychom se měli kvůli tomu mlátit hlava nehlava. Jsme přeci docela malinkatý nárůdek a když se podíváme do historie, tak se nám ne vždy vedlo být samostatní. A když, tak přeci jenom v nějakém tom „přátelském“ vztahu. A kdybychom ještě trochu více přemýšleli, tak bychom možná dospěli k názoru, že toho přítele nemusíme zrovna milovat navždy.
Nemusíme ho totiž vůbec milovat. Je to takové manželství z rozumu, jak se říká. V současné době to vypadá tak, že je přeci jenom lepší být nakloněn těm vládcům v Bílém domě. Nejsou to zrovna svatoušci, dělají i mnoho nesmyslů. Vedou občas i nesmyslné války, za které pak musíme platit, ale přeci jenom se také snaží sem tam něco poopravit. Tedy tam, kde se opravdu utnuli.
Třeba s tím islámským státem, který je produktem politiky USA. No, snad to nějak napraví, jde to opravdu na jejich účet. Stejně tak i celková destabilizace arabského světa. Je to trochu nebezpečný experiment. Jenže USA chtějí být i nadále považovány za velmoc. Již ji sice ne zrovna jsou, ale pořád v to věří. Takže já bych na ně stoprocentně nesázel. Ale, jak říkám, pokud nemohu být neutrální, tak bych ještě zůstal na jejich straně.
A ten konvoj bych nechal, pokud možno v tichosti projet. Je to totiž jediná možnost, jak ukázat alespoň trochu „samostatnosti“ v tom dnešním polticky nesamotném světě. Ale co děláme místo toho? Hned se začněme dělit na milovníky či nenávistníky té či oné mocenské soustavy. Jako bychom nevěděli, že to v podstatě nehraje žádnou roli. Vyjma u hospodského stolu.
Ten asi milujeme ze všeho nejvíce a tak ovládá pomalu i naše media a já se obávám, že se začíná i zakořeňovat do našich myslí. Nevím, kde se v nás vzal ten masochismus s jakým dokazujeme celému světu naši malost. Každým dnem jen ukazujeme, že ztrácíme i tu poslední špetku hrdosti. Právě tu suverenitu, která z nás po dlouhá staletí dělala společnost, která byla ostatním světem respektována. A to za každé nadvlády a každého režimu.
Jsme jako plachetnice, která se podvolí každému větérku. A pokud nevane, tak foukáme ze všech sil sami do plachet. Máme strach vyhodit kotvu. Prostě se zastavit a v klidu popřemýšlet, kam to vlastně chceme. Možná, že je to právě ta pro nás nezvyklá svoboda, která nás rozpolcuje a neumožní nám sjednotit se v našich touhách a životních cílech.
Ano, dnešní globální svět nás občas nutí stát na té či oné straně. Není však důvodu nezůstat hrdý a vzpřímený. Nemusíme se plazit po kolenou jako na dětském pískovišti a přitom ještě jeden druhému ničit bábovičky. Konečně bychom měli pochopit, že pokud se jedná o naše svobody, že období mateřské školky je za námi. Konečně bychom si měli uvědomit, že jsme dospělí a ještě stále máme právo rozhodovat o naší budoucnosti. Můžeme to ovšem i přenechat jiným. V podstatě by i to bylo svobodné rozhodnutí.
Další články autora |