Co takhle obnovit Lidové milice?

Myslím, že by to nebylo špatné. Tak nějak by to zapadalo do ducha doby, kdy nám stále více vládnou postpubertální svazáci. Tedy většinou nevědomí nadšenci, kteří se rozhodli zachránit svět a bohužel i mne.

Netoužím po tom. Vždy jsem se takových typů obával. Pozoruhodné je, že to kdysi bývali mladí lidé, které nakazil ideologický virus boje proti imperialistickým silám a za každou cenu chtěli budovat socialismus, který by vyvrcholil zřízením komunistické společnosti. Jak to dopadlo komentovat netřeba.

Ale že tento virus v poněkud pozměněné podobě stihne i mnohé v naší dnešní společnosti jsem opravdu neočekával. Pravda asi i on zvládá princip mutace. A jak vidno i on přežije přes veškerou snahu těch, kteří se pokoušejí vychovávat společnost a posunout ji na žebříčku vývoje k lepšímu. Je to prostě prevít. Ví, že hloupost lidstva je bezmezná, a tudíž vždy najde úrodnou půdu pro své množení.

Ale zpátky k tomu „svazáctví“. Byla to doba výzev, jedna následoval druhou, byla to taková soutěž o to, kdo přijde s něčím „lepším“. Tedy halasnějším. Nebyla to doba zrovna radostná, ale lid se často bavil tím, že mnohdy jedna „světoborná myšlenka“ bojovala proti té druhé, často nelítostně ba nemilosrdně. Výsledkem byl celkový chaos, který však umožňoval, že se normální člověk se zcela přirozenou snahou o lepší život rodiny celkem snadno orientoval a užívaje selského rozumu mohl zachovávat logiku života, možno říci i přežití.

Hodně tomu napomáhalo i to, že ti zachránci „světa“ nosili modré košilky a byli tudíž zcela transparentní pro normální lid, který na ně mohl pohlížet se shovívavým úsměvem. Dnes je to trochu těžší. Jedná se většinou o spoluobčany staršího věku, kdy jim každý dobře vychovaný jedinec prokazuje určitou úctu počítaje s tím, že ten dotyčný si vše dobře promyslel dříve, než přiložil k ústům hlásnou troubu.

Bohužel tomu tak není a „boj“ dneška je bojem proti celkem neviditelnému nepříteli. Tehdejší „imperialista“ se mnohdy – při bližším pohledu – choval jako zcela normální člověk, mnohdy byl i příjemný, jenom zastával poněkud odlišný pohled na svět a lidstvo. Je nezbytné ale podotknout, že i on počítal s notnou dávkou hlouposti a nevědomosti u ideologického protivníka. Hlavně u „všemocných“ politiků. Měl pravdu a zvítězil.

Tedy ne úplně tak jak si přál, po pravdě řečeno se kupodivu stal naším spojencem. Tak trošku se nám vnutil výměnnou za lepší „imperialistický“ život. Říká se tomu také politický kompromis, čí bližší košile než kabát. Pro tehdejší svazáky to byl boj dlouhý a se smutným koncem. A největším zklamáním a vlastně poltickým podrazem byl fakt, že to byly právě Lidové milice, které je nechaly na holičkách.

A tak jsem dospěl k myšlence, jak toto dnešní politické šílenství, které se čím dál tím více vzdaluje skutečným cílům, tedy najít kompromis mezi zájmy toho skutečného viru a našimi životy a budoucností, by bylo obnovení Lidových milicí. Ti dnešní svazáci po tom asi přímo touží. Prostě mít ten pocit že „pracující lid“ jim kryje záda. A protože se historie vždy opakuje, díky nepoučitelnosti lidstva, bylo by jen otázkou času, kdy by ta ozbrojená moc lidu složila zbraně a těm svazákům odkryla záda.

Pak by nezbylo než se vrátit k normálnímu životu. Akceptovat „chytrost“ a mnohdy i převahu přírody se kterou je možno, asi stejně tak jako s tím imperialismem, najít kompromis a dohodnout se na určité koexistenci. Zanechat všech těch nesmyslných politických rozhodnutí, která vedou ne zrovna dobrým směrem, jak nás o tom vždy neopomine vláda pravidelně informovat. Je skoro až směšné, že pro vytvoření „konspirační teorie“ není nutno studovat cizí zdroje. Zcela postačí jen logicky pospojovat ty trochu kusé informace, které nám vláda předkládá.

Pravda, je tu jednodušší cesta, tedy bez těch „Lidových milicí“. Prostě těm novodobým „svazákům“ zatrhnout tipec, vzít jim z rukou hlásné trouby. Jednou cestou v demokratické společnosti jsou volby. Dávají určitou naději. Ale přinášejí i zklamání. U mne se objevilo již to první. Začíná se ve mně rodit podezření, zda náš budoucí premiér někde ve skrytu šatníku neskrývá onu „modrou košilku“ a nechodí ji provázen nostalgickými pocity tajně hladit. Ostatně já jsem nikdy nevlastnil tu „rudou knížku“ zaručující mi „lepší budoucnost“ a na tom nehodlám nic změnit ani na sklonku života.