Je snad zdravý občan veřejným nepřítelem?

Ano, mám již takový pocit. Více méně nefiguruje ve všech těch statistikách, které se nám snaží občas mylně a tendenčně objasnit, jak to s námi vlastně je. Ke slovu se dostane málo, mnozí mají pocit, že by jen kalil vodu.

Jak říkám, je to takový pocit. Když se koukám kolem tak mnoho takto „postižených“ žije s takovou divnou aurou, kterou většinou politici s nadšeným souhlasem a spoluprací médií vytvořili kolem těch, kteří nepasují do současné atmosféry, která není nepodobná hysterii, jíž dominuje strach, mnohdy vyvěrající z nevědomosti.

Je to situace, kdy se většina lidí kouká kolem, či dokonce k nebi, a hledá slova osvobození, či vlastně vysvobození. A to je úrodná půda pro politiky, kteří usilují o to, stát se tím vysněným vůdcem, který zbaví mnoho jedinců odpovědnosti za jeho budoucnost. Nemám rád tyto „vyvolence“. Potkal jsem jich v životě mnoho a bylo pro mne až neuvěřitelné, jakou neznalostí oplývají právě v oblastech, kde rozhodovali.

Zvláště nemám rád ty, kteří se přímo zalykají „neuvěřitelným“ množstvím vědomostí a se samozřejmou suverenitou, která mnohdy hraničí se samolibostí, zvěstují „pravdy“. Jejich záliba v sebe sama jim však znemožňuje sebekriticky zvážit hodnotu šířeného a mnohdy si ani neuvědomují, že vlastní omezené vědomosti týkající se i vědního oboru, nemusí zrovna pasovat na řešení problémů, které jim byly zastávanou funkcí přiděleny.

V současné vládě je pro mne takovým typickým příkladem náš nový ministr přes naše zdraví. Je mi líto, ale já nemá takové typy rád, má zkušenost mi říká, že jejich „nadšení“ pro věc, může být zcestné, ba přímo zavádějící. Jsou to lidé, kteří mají velkou potíž zauvažovat nad lidskou přirozeností a životní zkušeností, která napovídá, že vše může být i jinak, než si myslíme. S tím je pochopitelně spojena i skutečnost, že kritika na ně namířená je něco nepřijatelného, protože stejně přichází jen od „nevědomců“.

A tak si myslím, že zdraví člověk bude i nadále nepřítelem všeho snažení naší vlády. Budou ho i nadále pronásledovat příkazy a zákazy. Nebude smět chodit kam se mu zachce a jak byl zvyklý. Nikdo mu nebude věřit, že je normálně zdravý, že to s covidem zahrál na vítězství a že by se rád podílel na společenském životě, a dokonce svou prací přispěl, aby se nám dařilo lépe.

Občas nebude smět do práce, protože být zdravý není jen tak, to se musí dokázat, A bude muset zase hlídat děti, protože ty jsou také podezřelé právě proto, že jim nic neschází. Pochopitelně vyjma školní docházky, ale to je přeci vedlejší. Stejně tak jako práce jejich rodičů. A bude sedět doma a koukat do zdi. To, co z toho vzejde nebude asi nic dobrého. Ale o to se přeci nemusíme starat, protože před tím varují jen takoví ti „zdraví“ nespokojenci, kteří se přiřadili do tábora právě těch nově označených nepřátel státu.

Abychom si rozuměli, já v žádném případě nechci zlehčovat situaci těch opravdu nemocných, těch, kteří jsou odkázáni na pomoc ostatních, Jenže kdo jsou ti ostatní? Já si myslím, že to jsou právě ti zdraví, kteří se domnívají, že bez jejich práce nebude i budoucnosti. Mnohdy jsou to opravdoví „tvrďáci“ a asi se drží hesla, stejně jako já, kdo se bojí nesmí do lesa. Jsou to ti, kteří se nenechali uchlácholit tvrzením politiků kteří jen slibují lepší zítřky, pohodu a blahobyt, prostě život, který postrádá veškerá nebezpečí. Oni totiž vědí, že takový život neexistuje, že život sám je boj a nebezpečí číhá na každém kroku. Ne, že by nevěřili v lepší svět, to ne, ale vědí, že vybudovat ho není nikdy zadarmo a bez obětí.

Ach ano, za pár dnů začne nový rok. Jeden si má prý něco přát. Budiž. Tak já bych si přál, aby naši politici sestoupili z jejich podestu a vmísili se mezi lid a tam poslouchali hlavně ty, kteří jim spílají a nenechali se unášet a chlácholit slovem pochlebovačů. Já vím, je to naivní, veřejně to asi nikdo z nich nezvládne. A proto bych jim doporučil shlédnout jednu pohádku. O pekaři a císaři. A možná, že je ťukne, že takový poctivý pekař toho ví o skutečném životě více než oni, prostě má v životě a hlavě jasno, není zatížen „vědeckým“ poznáním, ale jen vědomím, že život je takový, jaký je a že není třeba nad tím hloubat či brečet, je nutno se s ním poprat.

Jo, to bych si opravdu přál a ješitně doufám, že je to přání všech těch zdravých a silných, kteří to s námi myslí dobře a poctivě.