Naivní otázka, že? Každý, kdo je trochu poučen historií ví, že mnohdy nezbývá než ho násilím svrhnout, a to se většinou neobejde bez krveprolití. Výjimka skoro neexistuje. Či je ještě jiná možnost?
Jistě. Ona ta historie i napovídá, že občané většinou propásnou určité vývojové období při politických změnách, kdy je možno takového jedince, který touží být tím nejmocnějším, na jeho cestě vzhůru jednoduše zastavit. Důvody jsou většinou dva. Ten první je určitá zaslepenost těch, kteří se dají nachytat na silná, ale vždy prázdná slova všelijakých slibů. Jsou naivní a nedokážou rozpoznat nesplnitelné a hloupě volí.
Pak je tu i část obyvatelstva, a jsou to celkem rozumní lidé, kteří vůbec nepředpokládají, že by nějaký podřádný a směšný křikloun mohl vyhrát volby. Většinou se mýlí. Prostě podcení i tu bezcharakterní část občanstva, která cítí možnost nekalého zisku, který jim spadne do klína, pokud toho poněkud psychicky zatíženého jedince toužícího po moci, budou podporovat. Takže se logicky přidají na stranu těch naivních a nevědomých. Je to celkem nejen osvědčený politický poker, ale i potvrzen historii lidstva a kupodivu se neustále opakuje.
Ten hlavní problém však tkví v tom, že to je, alespoň na venek, zcela demokratický proces. A pokud ten „šťastlivec“ dosáhne svého a není intelektuálně úplně omezený, tak nechá toto zdání, tedy, že se vše stalo z vůle lidu, dále přežívat. Nicméně jeho silná touha po absolutní moci přeci jenom tu i onde vyjde najevo. Prostě toho nemůže nechat. Musí se míchat do všeho a mít poslední slovo bez ohledu na to, zda vůbec něčemu rozumí. Chování, které je možno pozorovat třeba u alkoholika či chorobného zloděje cizích statků. To poslední přirovnání je asi přesnější.
A co teď? Máme přeci demokracii. Žádnou diktaturu. No právě. A já si nedovedu představit, že členové vlády prostě podlehnou strachu, a to i když jsou ve většině, a nenaleznou odvahu takovému jedinci vykázat hranice. Prostě ho dát trochu na řetěz, a to ještě s pohrůžkou, že když bude i nadále štěkat, tak dostane náhubek. Máme snad demokracii a většinové mínění by mělo být respektováno. I na půdě vlády.
A to říkám i když si vlády jako celku moc nevážím. Přesto se totiž domnívám, že mnozí její členové převyšují našeho premiéra v mnoha ohledech. Ve vzdělání, inteligenci a možná i v morální odpovědnosti. Pravda, je zde ještě jeden problém. To jejich politické kšeftaření. Ale i zde existuje poučení z historie. Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem. Dá se určitě použít na nezbytnou dobu, tedy na likvidaci „společného“ nepřítele.
Není to také zrovna fajnová metoda, ale pokud by sloužila ku prospěchu skutečné občanské většiny, tak by snad byla omluvitelná. Ostatně to podle mne platí také o poslancích a senátorech. Bohužel i nadále vykazují určitou nerozhodnost pramenící asi z jisté politické „nezkušenosti“. Prostě pořád nemají ten jemný cit pro „kompromis“. Většinou pracují jako jedinci a to s kladivem. Ba možno říci i se srpem. Mnohdy ale chtějí úrodu a nevšimnou si, že ještě nezaseli.
K čemu vlastně myšlenkově směřuji? Tedy, pokud to vše mnou popisované nebude použito jako veto vůči mocichtivému jedinci, tak by bylo radno si přiznat pravdu. V podstatě se rozloučit s myšlenkou, že žijeme v demokratickém systému. Je to sice neradostné, ale pořád lepší, než žít další roky v bludu a omylu.
Pak nám ale nezbude nic jiného, než brát na vědomí různé psychopatické výkřiky a vzkazy od našeho „demokracií“ kamuflovaného diktátora. V podstatě se již v tomto ohledu stává následníkem toho z Lán, který mi poslední dobou připadá poněkud mlčenlivým. Možná je ale uspokojen, že se objevil následník, který se mu již minimálně verbálně vyrovná. Ale jedno řeknu rovnou. Je to sice možná velice zábavné, ale v žádném případě záruka pro budoucnost nejen nás, ale i našich dětí.
