Je možno ČT nařídit karanténu?

Asi ne. Alespoň ne v té formě, kterou mám na mysli. Tedy v praxi by to znamenalo zredukovat počet redaktorů zpravodajství asi na čtvrtinu a nechat pracovat jen ty, kteří ještě v sobě nesou trochu té odpovědnosti vůči nám občanům.

Pochopitelně by to znamenalo poslat do domácí karantény všechny ty zodpovědné, kteří na Kavčích horách samozvaně vládnou. V prvé řadě pana generálního ředitele, který již léta dokazuje, že je v pozici nomenklaturního kádra. Starší generace ví, o čem to mluvím. Dá se to vysvětlit tak, že kdyby od zítřka šéfoval fabrice třeba na spodní prádlo, bylo by mu to také jedno. Pokud by ovšem i nadále pobíral minimálně pět miliónů ročně.

Jednu podmínku by to ovšem mělo mít. Nesměl by měnit personál. Pak by byla výroba v ohrožení. Bohužel jeho úřadování v ČT tuto podmínku nemá, a tak se obklopil těmi, kteří ho asi verbálně považují za Boha. Existují však případy, kdy se tito pochlebovači za diktátorem jen schovávají, udržují ho v nevědomosti a v klidu realizují špinavé kšefty ve svůj prospěch.

Asi tak nějak to bude i na Kavčích horách. Když se pokoušíte o této situaci mluvit s pracovníky ČT, které považujete za vzdělané a charakterní, tak odvracejí oči a mlčí. Trochu mi to připomíná staré komunistické časy. Ostatně tehdy bylo možná interně mnohem více svobody, než je to v dnešní ČT. A tak ti samozvaní mediální experti a kšeftaři mohou v klidu pokračovat v té bohulibé činnosti, která má za cíl jen zvyšovat stav jejich privátních kont. Ano, i v České televizi existují šmejdi.

Dnešní dny to jen dokazují. Pevně se drží hesla „Bad News Good News“. Špatná zpráva dobrá zpráva. A tak nás zahrnují informacemi, které spíše šíří paniku a hysterii, než aby nabádali ke klidu a rozumu. Je to jejich obchodní strategie. Nejdříve přeci musím zasít, abych poté mohl sklízet. Tedy proti té panice zase použít jinou formu hysterie.

Jsou tak daleko, že ani neváhají tomuto pravidlu podřídit i tak důležité živé přenosy konferencí představitelů naší vlády. I zde je jim to jaksi nudné. Přeci není možno nechat občana, aby si v klidu poslechl rozhodnutí vlády. Ne. To žádném případě. Je nutno zapojit ještě další informační kulomety, které vrhnou mysl občana ve zmatek. Jedině tak je možno poté sáhodlouze vysvětlovat, co nám to někdo před chvílí sděloval.

Zrovna tak je nutné jednu a tutéž informaci za den stokrát opakovat. Ti „mediální“ podvodníci jistě počítají s tím, že občan otrne a nasadí filtr, který způsobí, že poté ani nepostřehne, že ta rychle ubíhající písmenka poněkud změnila obsah. Prý to nevadí, ona to stejně nemusí být pravda. Hlavně, že se tam na té obrazovce něco hýbe.

Ano, tomu všemu se říká obchod s informacemi. Je tvrdý a nesmlouvavý, cílem je ovládnout mysl diváka, respektive ho zblbnout natolik, že již není schopen rozlišovat mezi pravdou, lží a manipulací. To vše není nic nového. Tedy, pokud bych psal o bulvárních médiích. Ale já popisuji stav České veřejnoprávní televize. Ještě donedávna jsem se nad tím trpce usmíval a obohacoval mé studenty perličkami ze zpravodajské produkce ČT.

Jenže my se najednou ocitáme v situaci, kdy je žádán charakter a morální odpovědnost. A to mne smích pomalu přechází. Máme zde informační médium, které by mělo občanům pomáhat v těžké situaci, povzbudit je a vyzařovat jistotu. Dát jim pocit, že jsou správně informováni. A hlavně je spojovat ke společnému úsilí, které je více jak nutné. Občanům se však dostává pravého opaku.

Vláda vyhlásila, a to zcela oprávněně, stav nouze. Vládním činitelům se tak dostává zvláštních pravomocí. Bohužel nejsou tak široké, aby dosáhly na svatou a nedotknutelnou půdu ČT. V dnešní době nestačí jen prohlásit něco negativního na adresu novinářů. Je zcela nezbytně nutné diferencovat. Jsem skálopevně přesvědčen o tom, že v ČT se nachází řada velice vzdělaných a schopných lidí, kteří mají tolik potřebné morální hodnoty a odpovědnost, tak jak to vyžaduje dnešek. Jenže musí držet „hubu a krok“.

Na dodržování tohoto zákona dohlíží řada vedoucích pracovníků, kteří každou hodinu jen dokazují, že jediné, co umí, je prodávat informace za každou cenu, a to bez ohledu na jejich negativní dopad na společnost. Šíření koronaviru je ode dnešního dne trestné.  Je mi velice líto, že tomu tak není se šířením paniky a hysterie. Že není možno okamžitě sesadit ty opravdu odpovědné za ten mediální marast a zpravodajský chaos, který plně ovládá Českou televizi.

Já osobně bych to pokládal za stejně důležité, jako je třeba uzavření hranic a karanténa. Situace je opravdu velmi vážná. Každé slovo a každou informaci je třeba zvážit s ohledem na její dopad, který se odrazí v chování veřejnosti. A to jsou požadavky, které ČT v dnešní době zcela zjevně není schopna plnit. Domníval jsme se, že po prvních dnech, kdy téma koronaviru dostalo absolutní prioritu, že někdo zatáhne v ČT brzdu bulvárnímu zpravodajství. Nic se ale nestalo. A tak kšeft jede dál, a to je nebezpečné pro celou naši společnost.

Je absolutní nutností okamžitě změnit celou programovou strukturu zpravodajství. Začít diferencovat, určit správné priority. Nesnažit se být vždy první a na místě, tak jak to žádají mnozí samozvaní novinářští experti a vtloukají to do hlavy nevědomím. Přestat zneužívat nadšení mladých „skoro“ redaktorů, kteří jen stěží zvládají předepsanou formu diktovanou nějakým sebevědomým a nemorálním šéfem, a tak jim na vlastní obsah už nezbývá sil. Nehledě na to, že nemají ani potřebné zkušenosti ohodnotit obsah a dopad té či oné vysílané informace. Mnohdy je mi jich i líto, protože působí jako loutky hrající roli kašpárků.

Ano, jsme opravdu v těžké situaci, možná, že bude ještě hůře. Měli bychom oprášit staré pojmy, jako je třeba solidarita a sousedská pomoc. Je jen škoda, že nám v tom ČT asi nepomůže. Hledat v té nepřehledné informační lavině to důležité a potřebné je časově tak náročné, že to může být i nebezpečné. Každý z nás by se měl raději zabývat problémy, které je nutno řešit, protože od nich třeba závisí naše budoucnost. Není čas na analyzování veřejnoprávní ČT. Tedy pokud někdo něco brutálně nezmění. Jak říkám, já bych doporučoval částečnou karanténu, nebo raději přímo vyhazov. Co jiného se „šmejdy“.

Mou útěchou je, že můj starý Radiožurnál si zachoval charakter, a tak zůstal pro mne zdrojem informací, kterým možno důvěřovat.