Jak poznati hloupého novináře!

Vím, že to již každý občan zvládá sám, ale přeci jenom se pokusím načtrtnout pár bodů, které by mohly přinést trochu jasnější přehled, či dokonce sloužit jako měřítko.  

Popudem k tomuto „odbornému“ textu bylo shlédnutí včerejšího Interview ČT24. Obětí měl být předseda ODS pan Peter Fiala, smlsnout si na něm chtěla paní redaktorka Světlana Witowská. Nemyslím, že by si zrovna pošmákla. Prostě podcenila protivníka a sousto se jí často příčilo v hrdýlku.

Nemám ODS moc rád a jejího předsedu beru s rezervou. Bohužel jsem včera musel být na jeho straně. Již se mi to stalo mnohokrát, že mne ČT donutila litovat politických protivníků včetně těch, které bych mnohdy raději trochu přiškrtil, než s nimi diskutoval. Neustále se pídím po tom, zda se zde ze strany ČT jedná o skrytý záměr, či do nebe volající amatérismu, tedy hloupost. Přikláním se ale k tomu poslednímu.

Jak se pozná hloupý redaktor? Zde několik postřehů podložených životní zkušeností a přímým stykem s podobnými osobnostmi mediálního světa.

Důležitým rysem je schopnost veřejnost nekompromisně seznamovat s vlastní nevědomostí mnohdy hraničící s naivitou. Je to většinou doprovázeno i neschopností nejen sebereflexe, ale i absolutní rezistencí k jakýmkoli radám či poučením.

K tomu se připojuje touha po obrazové prezentaci vlastní osoby, což je základní cíl všeho snažení. Je možno dokázat, že inteligence redaktorů s tím přímo souvisí. Ti nejinteligentnější novináři působili vždy v novinách, poněkud slabší v rozhlase a ti ostatní se vždy snaží uplatnit v televizi. Prostě se jim strašně libí být na ulici zdraven. Kupodivu ne být fackován, ale to je jiná kapitola.

Touha být na obrazovce je spojena s pudem, který je nutí být „při tom“ za každou cenu. Je tedy pravidlem, že často stojí ve špatný čas na špatném místě. Ani zde neexistuje šance je přesvědčit o absurdnosti takového počínání. V extremním případě však na to doplácejí životem. Přesto, či právě proto, si přisvojují označení hrdinů.

Dalším důležitým charakteristickým rysem je neustálá touha hledat odpovědi na otázky, které každý rozumný člověk považuje za nezodpověditelné. Libují si v tom a domnívají se, že tím zpovídaného – většinou politika – zahánějí do úzkých. Většinou se takovou otázku snaží neustále opakovat. Největším nebezpečím je pro ně v takové chvíli omezený vysílací čas, či neskonalá trpělivost tázaného. Málokdy se bohužel stane, že „oběť“ prostě vstane a odejde, což ale bývá velmi účinný výchovný prostředek. Hloupě se ptát není totiž z pohledu provozovatele média tak hrozné, jako s vytřeštěnýma očima sedící opuštěný redaktor zírající do kamery.

Neméně zajímavé je také pozorovat, že mnozí redaktoři kladou tak obšírné otázky, že divák ztrácí přehled kdo se koho vlastně ptá. Ty nekonečné slovní proudy většinou obsahují veškeré vědomosti dotyčného novináře, který se tímto snaží přesvědčit veřejnost o vlastní fundovanosti a od protistrany čeká na slova obdivu. Problém je, že pokud se tak nestane, tak mnohdy veřejně dokáže jen vlastní hloupost. I zde je novinářský aktér rezistentní k jakékoli nápravě a zkouší to znovu a znovu.

Celkem nepříjemnou vlastností mnou popisovaných redaktorů je neustálé skákání do řeči pozvané osoby  s pokusem ho manipulovat podle často mylných dramaturgických představ o potřebách mediálního trhu. Působí to sice dynamicky a angažovaně, přesto je to základní projev arogance a neslušnosti. Situace, kdy je takové jednání opodstatněné a opravdu na místě jsou řídké, ale posouzení nutnosti takového počínání často přesahuje inteligenci a vzdělání redaktora.

A to nejlepší nakonec. Z celého právě z inscenovaného hašteření je všem jasné, že se divák a zvědavý občan zase nic nedověděl. Korunu tomu ale ten  hrdinný redaktor bojující za poznání pravdy nasadí tím, že při slovech na rozloučenou dá nejen mimikou tváře ale i intonaci zcela jasně najevo, že veškerou vinu nese zpovídaný host, který se nedržel předem připraveného konceptu tak pečlivě vypracovaného snaživým adeptem novinářského umu.

To tedy několik málo postřehů a charakteristik „osobností“ mediálního života. Vím, že pro mnohé jen nosím dříví do lesa. Ale možná, že tato objasnění pomohou těm sebekritickým divákům, kteří si nevěří, že by bylo možno hvězdy novinářského řemesla takto posuzovat. Nepíši to jen jako divák, ale jako přímý aktér novinářského světa.

Rád bych také poněkud oponoval všem spikleneckým teoriím. Věřte, jedná se většinou o tu klasickou lidskou hloupost. Jediné spiknutí tkví jen v tom, že se tak děje za souhlasu odpovědných šéfů, kteří si v tom libují a podobné „osobnosti“ na televizní obrazovce prosazují. Důvod je také jednoduchý. Nemohou si dovolit zaměstnávat prapodivné novináře, kteří by je jak vzděláním tak inteligencí převyšovali.

Doufám tedy, že pokud se rozhodnete zase shlédnout příští Interview ČT24, tak vám má slova dopomohou  ubránit se třeba infarktu. Opravdu nesmíte k takovým pořadům vždy přistupovat s touhou po novém a informativním. Jde přeci jen o takovou neškodnou zábavu, kterou jste si donuceni zákonem předplatili.