Jak nevěrec poznával Islám….(4)

Seděl jsem se starostou jednoho ne zrovna malého palestinského města. Byla to doba, kdy tato území již měla status autonomie. Jak zde bývá zvykem popíjeli jsme čaj a trochu si povídali o životě. Oficiální rozhovor byl již natočen a tak jsme se mohli věnovat realitě. Byl jsem tu, protože izraelská armáda byla zrovna v akci, hledala ozbrojence, kteří měli na svědomí útoky proto židovskému obyvatelstvu.  

Tehdy to ještě nebyli oficiálně teroristi, ale bojovníci za práva palestinského lidu. Zde se jim říkalo „tanzim“. Starosta je také moc rád neměl, terorizovali palestinské obyvatelstvo, lákali sem izraelské vojáky a jejich tajnou službu. Když se ten povídavý muž ještě  jednou ujistil, že kamera je opravdu vypnutá, tak mi sdělil, že opravdu nemá nic proti tomu, když si vojáci pro ty mladíky přijdou a třeba je i zabijí.

Toužil po normálním životě, tak jako většina Palestinců. Byl nejen starostou, ale nosil i uniformu a byl vlastně i nejvyšším velitelem místních palestinských ozbrojených složek. Trochu mne jeho prohlášení udivilo. Nenapadlo mne ale nic jiného, než se ho optat, proč ty radikální mladíky nechytá sám, vždyť k tomu má oprávnění.

Vyděšeně se na mne podíval. Nemohl pochopit, jak jsem přišel na to, že by on měl zakročit proti vlastním lidem. Pravda, terorizují obyvatelstvo, děti mají strach z těch ozbrojenců, kteří se volně procházejí po ulicích, ale bojovat proti nim, ne, to nepřichází v úvahu. To je přeci v přímém rozporu s jeho vlastní přesvědčením. On přeci nemůže bojovat proti lidem stejné víry.

Tak jsme se ještě optal, zda si opravdu myslí, že je dobré a spravedlivé, aby za něj dělali izraelští vojáci tuto „špinavou“ práci. Na to jen pokrčil rameny a raději změnil téma. Bylo  pro něj prostě tabu. Podřídil jsem se a tak  jsme ještě probrali nějaké takové obyčejné problémy. Měl jsem dojem, že to byl na jedné straně jednoduchý člověk, ale přeci jenom s určitým smyslem pro spravedlnost.

Uvažoval ale právě v kategoriích, které se značně lišily od mé logiky poznamenané středoevropskou kulturou. Měl jsme i pocit, že to, co mu bránilo bojovat proti vlastním lidem, nebyl strach, ale jeho přesvědčení, že něco takového nemůže vůbec připustit. Ještě mnohokrát jsem se setkal s podobným fenoménem.

Jednou došlo v pásmu Gazy ke srážce mezi dvěma palestinskými skupinami rozlišných politických názorů. Bylo to na velkém prostranství a možná, že se tu střetlo skoro dva tisíce lidí, ozývaly se i ojedinělé výstřely. Byl jsem nedaleko a tak jsem se tam hned rozjel. Zastavil jsem u skupiny mě známých palestinských novinářů pracujících pro různé agentury. Přátelsky jsem na ně zamával, ale ti se vrhli k mému autu a bránili mi v tom, abych vystoupil.

Jenom na mne řvali abych proboha nevytahoval kameru a nutili mne k okamžitému odjezdu. Znal jsem je natolik, že jsem okamžitě poslechl. Později se mi  při čaji dostalo poučení. Pokud Palestinci bojují proti izraelským vojákům, smím točit vše. Ale pokud dojde k vzájemnému střetnutí mezi nimi samotnými, tak je více než radno, abych  rychle zmizel. Tedy, pokud chci zůstat na životě.