Já znám také hodného muslima!

Každý má životní zkušenost, že v táboře nepřítele je možno najít i přítele. A pakliže ne, tak se o tom může poučit z nedávné minulosti. Byli i „hodní“ komunisté. A stejně tak i „přátelští“ nacisté.  

A my víme, že máme i nepodplatitelné policisty, soudce a občas i čestné politiky. A přesto musíme přiznat, že jsme celkem dobře podplatitelná a zkorumpovaná společnost, kde je ty čisté politiky nutno hledat  lupou. A pokud je nějaké seskupení napadnuto, že se nechová zrovna morálně, tak se nám dostane vysvětlení, že se jedná jen o „černé ovce“.

Zda tomu věříme je na nás. Určité uspokojení nastává teprve tehdy, když je možno poznat, že ti kolektivně obvinění dělají něco pro to, aby těch necharakterních ubývalo. Přiznáme si, že jsme jenom lidé a jsou mezi námi jak ti  zlí tak ti dobří. Ale jako společnost se pokoušíme, aby těch dobrých přibývalo.

Navenek to vypadá, že uznáváme něco jako kolektivní vinu a odpovědnost. Chceme, aby se o nás mluvilo pozitivně, nechceme být posuzováni podle chování jednotlivců. A v rozumné světové společnosti je takové chování přijímáno. Vytváříme o sobě celkový obraz, podle kterého je s námi ve světě počítáno. Jako národ se staneme pro jedny spojenci, pro druhé právě ne. 

Trochu jinak je tomu ale v arabských společnostech. Jedině ty státy, které mají pevnou a stabilní vládu se stávají partnery k vyjednávání. A to i přesto, že se často řídí spíše zákony náboženství, než legislativou v našem pojetí. Ale pak jsou tu nestabilní poltické celky žijící v chaosu a na pokrají bezvládí či v anarchii. A k tomu všemu je tu ještě Islám, který není žádnou jednoznačnou ideologií. Každý si ho vykládá po svém.

A nám oprávněně připadá, že se tato obrovská kulturní společnost nijak nepokouší udělat si pořádek sama mezi sebou. A nejen to, často se do toho všeho ještě zapleteme jako „nevěřící“. Snažíme se dělat pořádek tam, kam kulturně nepatříme a ve společnosti, které nerozumíme. Důvody jsou většinou prapodivné. Obvykle jen alibistické, často se tváříme tak, jako bychom chtěli exportovat demokracii, což je absurdní počin. A nechceme ani věřit, že naše „mírové“ snahy přispěly spíše k eskalaci.

Došlo to tak daleko, že globálně odsuzujeme kulturu, která je charakterizována muslimskou vírou. Poslední dobou existují z naší strany i projevy nenávisti a cílem hněvu se stávají jednotlivci. Není to dobré, je v tom hodný kus nespravedlnosti a mnohdy primitivnosti. Protiproudem se pak stávají příklady, kdy jsou v mediálním světě představováni ti „dobří“ jedinci z nepřátelského tábora.

Je to správné. Ale nic moc to nepomůže. Protože chybí důkazy, že ti dobří mají natolik silné postavení ve vlastní společnosti, aby bojovali proti těm zlým. Většinou to vypadá tak, že žádají o pomoc nás nevěřící. A jeden může nabýt dojmu, že nejsou ochotni si pošpinit vlastní ruce v boji proti jinak smýšlejícím bratrům a sestrám. A on to není jenom dojem, on je to fakt a tím i hlavní důvod našich obav.

Příklad ze života. Setkal jsem se starostou jednoho palestinského města. Zcela otevřeně přiznal, že je tomu rád, že ho izraelská armáda zbavila několika spoluobčanů, kteří se zabývali terorismem. Vraždili nejen v Izraeli, ale i vlastní spoluobčany. Šířili strach i mezi vlastními, vyhrožovali a vydírali. A  přitom ten vládce nad městem měl k ruce vlastní a dobře vyzbrojenou policii. Bylo to již v době, kdy existovala autonomie a on měl plnou pravomoc jednat podle práva, prosazovat ho.

Když jsem se ho optal, proč tedy on sám proti těmto jedincům nezakročil, tak jen vytřeštil oči. Bylo to, jako bych ho nabádal k bratrovraždě. A tak se stalo, že při pohledu z venku bylo nutno počítat s tím, že jeho město je sídlem teroristů. A s jeho podporou. Logická úvaha těch, kteří mají takto uvažující společnost za souseda.

A tak je hezké a dokonce milé, když se v médiích setkáváme s muslimy, které považujeme za hodné a mírumilovné. Zaslouží si náš obdiv. Mnohdy k tomu potřebují notnou dávku odvahy. Ale v podstatě to nemůže být relevantní příklad, který je tu proto, abychom se cítili bezpečněji, abychom nabízeli globální přátelství.

Je to trochu smutné, ale je to situace, kdy je nutno uvažovat v rámci kolektivní odpovědnosti. Pro nás musí být rozhodující chování nám kulturně odlišných společenstev jako celku. Teprve jejich zcela konkrétní a hlavně úspěšné snahy o získání kontroly nad vlastní společností mohou změnit náš vztah k Islámu jako takovému. Každou přátelsky poddanou ruku je nezbytné stejně přátelsky přijmout. My ale musíme vyčkat, až tato nabídka bude výrazem společnosti jako takové.