Češi, pokloňte se už konečně!

„No jo, ale před kým?“ ptá se pravověrný Čech nad půllitrem piva. „Vždyť jeden neví komu?“, dodá oprávněně. „Dřívávejc to bylo jednodušší“ utrousí ještě po dalším silném loku.

A jako vždy, má pravdu. Dnes je v tom opravdový zmatek. Kdysi to byla Vídeň. Jo, to se to klanělo. Patřilo to přímo k dobrému chování. Pak to byla Moskva. Z toho zase bolela záda. A pak se něco událo a Češi objevili Washington. To se to klanělo. A s radostí. Mělo to takovou světoběžnickou příchuť. Skoro jako vstup do zakázaného města.

Ale léta běžela a začalo to být trochu zašmodrchané. Zkrachovalí politici zase přišli s tou Moskvou. Ti, co jednají bez skrupulí a touží po penězích, zase objevili Peking. Washington je prý pořád v kurzu, protože k němu podle nějaké dohody tak nějak patříme. A přitom to „tak nějak“ není vůbec jasné.

Takže jsme opět někde na začátku naší historie. Tápeme a jsme bezradní, máme pocit, že se klanět musíme, ale sjednotit se na tom nemůžeme. A přitom zapomínáme na doby, kdy se svět klaněl nám. Žadonil o naše strojírenské výrobky, se zatajeným dechem poslouchal naše vědce a politiky a záviděl nám naši kulturu a vůbec intelekt.

Po pravdě řečeno, není na škodu na ta radostná období zapomenout, protože by nás jinak mohl popadnout vztek a dodatečně bychom dostali chuť dát přes hubu všem těm, kteří tohle všechno za Jidášův groš rozprodali. Pomalu aby jeden záviděl těm opravdu věřícím. Těm zůstal Vatikán. Nu, jednoduché to také nemají, ale ti svatí se vždycky ze všeho nějak vykroutí, takže to klanění a modlení neztrácí tak úplně smysl. Tedy alespoň pro ně.

Jednu výhodu to však má, nestojí to moc peněz, tedy nebýt těch restitucí. To je také taková prapodivná záležitost. Zrovna my, potomci mistra Jana, uděláme takovou nerozvážnost. Vrátíme naše penízky těm, kteří je od nás po staletí ždímali. Ano svět se mění. Možná ale, že to je taková malá záloha, přímo pojistka. Totiž kdyby nastala doba, kdy bychom se jaksi neměli, před kým se klanět. Takže takové otevřené dveře kostela by nám třeba přišly vhod.

Ale snad k tomu nedojde, i když si tím nejsem jist. Protože, když poslouchám ty, co nám dnes vládnou, tak jsem dost trudnomyslný. Jejich „zahraniční“ politika mi připomíná mně dobře známou arabskou tržnici. Věřte mi, zde naivní, hloupý a nevědomí „turista“ prodělá kalhoty. A nejlepší je, když jich přijde celá horda, pak hloupost jednoho soutěží s nevědomostí druhého a ten arabský filuta už ví, že dnešek bohatě naplní jeho kasu.

Nevím proč, ale nikde se nesetkávám s názorem, či alespoň náznakem, že toho snad ani nemáme zapotřebí. Setkávám se jen s upozorněním, že se klaním špatným směrem. Jako vždy, argumenty chybí, jen ze všeho čiší osobní zájmy, „přátelské“ službičky, finanční profit. Nevím, jak to skončí.

Jedním jsem si ale jist. Přesto všechno nebudu klepat na dveře nějakého kostela. To už bych rovnou mohl tvrdit, že ty naše boje za svobodu a nezávislost byly historickým omylem. Či dokonce výmysly nějakých pomatenců, kteří se snažili „vylepšit“ naši historickou roli a národní charakter. Má to však jeden háček. Existuje mnoho skutečných hrobů těch, kteří bojovali za to, co dnes zrazujeme.