Cenzura je nevyzpytatelná mrška

I přes to, že sebou nese celkem negativní nádech čehosi špatného, je v kulturních společenstvích tolerována. Může totiž sloužit jako norma i pro dosti vysoké nároky na morální a etické principy.

Může totiž regulovat a určovat představy o „svobodě slova“. Tedy bránit dehonestaci, urážkám a zneuctívání hodnot, kterých si společnost považuje a pokládá je za podstatné pro zachování svých kulturních tradic ve všeobecném slova smyslu. Svým způsobem vytváří i identitu společnosti samé. To vše zní velice krásně, možno říci, že s takovou myšlenkou by bylo dobré souhlasit.

Nutno však přiznat, že to vše zní také poněkud idealisticky, ba naivně. Ano, jsme jenom lidé a dokážeme zneužít kdeco. Tedy i krásno. O myšlenkách ani nemluvě. A když zůstaneme u myšlenek, tak není daleko i pojem pravda. Všemi citovaná, obhajovaná a uctívaná. Zde není na škodu si připomenout základní pravidlo propagandistů, které zní: Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Je to smutné poznání, ale bohužel historicky ověřené. Ale zkusme tento „zákon“ obrátit. Stane se stokrát opakována pravda lží? Nikoliv. Zůstane kupodivu pravdou. A to už se blížím k tvrzení v titulku, tedy cenzuře a její zákeřnosti. Pomocí cenzury se utajovaná pravda může proměnit v explozivní nálož, která se v tomto případě ukládá do myslí občanů. Pomalu, postupně ale s absolutní sveřepostí. A je jen otázkou času, kdy toto množství dosáhne kritického stádia, kdy se blíží nebezpečí výbuchu, který je v podstatě neovladatelnou řetězovou reakcí. Asi tak jako tomu bylo při pádu „železné opony“.

Cenzura se tedy může stát velmi nebezpečnou výbušninou, která rozvrátí i celé mocenské a společenské struktury. A to největší nebezpečí tkví v tom, že čas výbuchu lze jen velmi těžko odhadnout, zrovna tak neexistuje jistota, kterým směrem se společnost poté vydá. Mnohdy je to taková sázka do loterie, jindy cesta pokusu a omylu ba i nekontrolovatelná anarchie Je tedy radno zacházet s tímto „regulátorem“ myšlenek a myšlení velice opatrně. Doporučil bych svěřit to do rukou skutečných odborníků a v žádném případě ne „expertů“, kteří jsou mnohdy jen hlásné trouby ne zrovna důvěryhodných lobbistů, či politiků.

V této souvislosti se nelze nezmínit o „svobodě slova“. Je to stejně tak zapeklitý pojem. Ostatně by kupodivu nemohl neexistovat nebýt právě cenzury, která skoro podmiňuje věčnou diskusi na toto téma. Je tomu tak dobře, je to způsob, jak se pokusit najít tu správnou cestu ve vývoji lidstva. A opět bych doporučil vše přenechat těm, kteří tomu rozumí a spíše trpělivě naslouchat. Občas mám totiž dojem, že mnozí diskutující, pravděpodobně toužící po vysněném místě v mediálním prostoru, jen bez známky sebekritiky odhalují vlastní nevědomost, ješitnost, nedostatek citu pro morálku a etiku.

I v tom by mohla možná cenzura pomoci. Ono cenzurovat lidskou hloupost by mohlo přinést zvětšení prostoru pro ty, kteří mají na mnohé otázky fundované odpovědi. Je totiž skoro módní záležitostí nevědomců „protivníka“ urážet, dehonestovat, prostě na něj házet bláto. A přitom se dá použít i jiných zbraní. Pravda, klade to větší nároky na intelekt. Jako třeba satira a ironie. A není málo politiků, kteří právě tuto formu „politického“ boje nejen oceňují, ale takto prezentovanou kritiku i přijímají, ba dokonce změní i názor. Nutno však podotknout, že je i nemálo politiků, kteří také raději hází bahno, je to jednoduší, intelektu netřeba.

Dovolím si tedy tvrdit že „cenzura“ a „svoboda slova“, je nedílnou součástí myšlenkových procesů společnosti. Problém je jenom v tom, zda se naučíme tyto pojmy zařadit do běžného života. Zda pochopíme nejen jejich prospěšnost ale i úskalí a nebezpečnost. Pochopitelně, že většina z nás má na mysli situaci, když je obé diktováno „shora“ v poněkud jednostranném významu. Ano, to není dobré a prospěšné pro nikoho. U těch vládnoucích to může být předzvěst konce a těm poddaných to může přinést nejistou budoucnost.

Jsem snad pesimista? Nikoliv. Říkám tomu škola života. Pesimistou jsem jen v tom ohledu, že se domnívám, že poučení z toho všeho je možno nalézt všude kolem nás, v našem reálném životě. A tragédií by bylo, když si zavčasu neuvědomíme, že ne všechno za nás vyřeší počítačové programy, umělá inteligence, samozvaní „experti“ a „analytici“ rozpitvávající tabulky nekonečných rozměrů, ve kterých se mnohdy ztrácejí i oni. O amatérech a prapodivných charakterech, které mnohdy s nadšením volíme ani nemluvě.

Je totiž jenom jeden virus, ze kterého mám strach. Virus hlouposti, nacházím ho totiž na každém kroku. A proti němu existuje jenom jedna stoprocentně fungující vakcína. Vzděláni. A i to jsme zatáhli do bahna politických šarvátek. Stejně tak jako „zavedení“ skoro povinné nenávisti vůči inteligenci. Paradoxně bez cenzury, ale s notnou dávkou nároku na „svobodu slova“.