Byly události roku 1989 kontrarevolucí?

Když tak poslouchám  mnohé naše politiky, ekonomy, kšeftaře a vůbec lidi mně charakterově podezřelé, tak si nemohu myslet nic jiného.

Nemám nic proti komunistické diktatuře v Číně. Nejsem ale také ochoten a hlavně schopen vývoj této země objektivně posoudit. Vše může dopadnout dobře, ale také skončit obrovskou katastrofou. Na tuto zemi sázejí hlavně ti, jejichž hlavní obživou je dobrodružství spojené s rizikem a toužící po zisku.

Chápu, že je to pro ně výzva, rozumím jejich pohnutkám. Ale není to něco, co bych bezmezně obdivoval. Spíše mne to vše nutí k zamyšlení. Hlavně ty slavnostně vyzdobené ulice ku příležitosti čínské návštěvy. Ale ještě více ty oslavné řeči mnohých, kteří se tváří, jakoby přicházelo nějaké nové světlo ukazující nám cestu do budoucna.

Kupodivu tomu mnoho lidí nerozumí, mnozí i protestují. Možná, že se ohlížejí zpět a při pohledu na naši minulost je přemáhá minimálně rozpačitost a mnohdy i zlost. V převážné míře jsme se totiž již dohodli, že třeba rok 1948 nebyl pro nás zrovna šťastný. Změnili jsme sice  chod našich dějin, moc radosti nám to ale nepřineslo.

Kolem roku 1968 jsme se pokoušeli také něco změnit. Moc to nevyšlo, doba nebyla asi zralá, či my nevěděli co vlastně chceme a co je realizovatelné. Takže se to zvrtlo. A pak přišel rok 1989. A zase jsme se pokoušeli něco změnit. Dokonce se to i povedlo. Panovalo všeobecné nadšení, jásot naplňoval ulice.

Ale léta plynou a my jsem opět nejistí. A teď se nám někdo snaží vysvětlit, že komunistická diktatura by měla být náš vzor. Prý se máme poklonit, možná i padnout na kolena. Nemohu se ubránit vzpomínce na návštěvu papeže. Byl zde jistý pan Havel, který zůstal vzpřímen. Byla v tom hrdost českého ducha a úcta k vlastní historii.

Dnes nic takového kolem sebe nevidím. Libujeme si v marasmu a obdivujeme dekadenci. Naše kultura se podřizuje zákonům výprodeje a vysmívá se morálce. A naši politici to jen podporují. Takže jsme zvolili zase špatnou cestu? Asi ano. Protože se oklikou vracíme zpět, abychom zase objevili přitažlivost diktatury.

Opět nacházíme zálibu v tom, aby nám vládla omezenost, hloupost a lidé, kteří opovrhují kulturou myšlenky. A my to začínáme tolerovat a vůbec nás nezaráží, že jsme vlastně proti tomu vždy bojovali. V podstatě jsme ale vždy dopustili, aby nám někdo naši revoluci ukradl. Vždy se našel někdo, kdo naše naivní nadšení jen zneužil ku vlastnímu prospěchu.

Mnozí tvrdí, že se historie opakuje. Mají asi pravdu. Ale při troše snahy se lidstvo poučí a ta spirála má vzestupnou tendenci. Skutečné nebezpečí vzniká jenom tehdy, když se vývoj začne pohybovat v kruhu. A obraz Číny, tak jak je nám dokonce z té nejvyšší mocenské roviny prezentován, ve mně vyvolává obavy, že se tak právě děje.

A já mám pocit, že je tu opět někdo, kdo nás chce připravit o naše touhy. Je to však ještě horší než v minulosti. Jsme nabádáni je za laciný peníz prodat. A nejen to, prý máme prodat i sami sebe. A pokud tedy proti tomu nic nemáme, tak by bylo namístě události roku 1989 označit za kontrarevoluci.