Je to snad trošku překořeněný slogan? Nemíním. Spíše prubířský kámen vlastního svědomí a neodvratná zkouška evropské civilizace.
Zaručeně je takové téma poněkud zvláštní potravou pro politiky. Jedni ji hltají, druhým dráždí žaludek a pokládají ji za nestravitelnou. Ale ponechám je stranou, jsou v područí výzkumů veřejného mínění, které jsou barometrem jejich popularity. Jejich vlaječky se stejně vždy otočí po větru.
Ona je to spíše otázka pro každého z nás. Každý se musí ptát sám sebe jaké by to bylo, být najednou nacionalistou. Mnohé trochu zabrní, mají pocit jakoby oblékli cizí kůži. Není divu. Historie dala tomuto pojmu takovou prazvláštní příchuť. V nedávné minulosti se ideologie národní hrdosti spojená s nadřazeností rasy stala hrozbou.
Takže dáme raději od toho ruce pryč? Budeme to považovat za žhavé železo? Jistě, že to lze, ale nutno zvážit, zda přitom něco nezrazujeme. Zda tím nepřiznáme, že se vlastně v historii vůbec nevyznáme? Hlavně v té vlastní. Není lepší se trochu zamyslet a být upřímný sám k sobě. Co je špatného na tom být hrdý na zem, kde se jeden narodil?
Ano, je to v současné době dost krkolomné. Ale přesto to stojí za trochu námahy. Vezměme třeba prohlášení těch, kteří tvrdí, že existuje dobrý a zlý Islám. Jsou to ti, kteří většinou mají něco proti nacionalismu jako takovému. Jenže, když vezmu v úvahu jejich postoj, tak je logické, že musí také existovat dobrý a zlý nacionalismus.
A jestliže tomu tak je, pak opravdu záleží na každém z nás, kterého se chopíme. Zda toho, který je spojen s národní hrdostí, či toho, který se nadřazuje nad ty druhé, které pokládá za méněcenné. Je na nás zda dokážeme jen konstatovat, že ti druzí jsou prostě jiní a že mají stejná práva na život jako my.
Takový postoj je již krůčkem kupředu. Protože pak jen zbývá přemýšlet o tom, jak to zařídit, aby to fungovalo. Za základ bychom asi měli považovat existenci národa. Již toto slovo provokuje mnohé vášnivé diskuse. Nechápu to. Nemíním diskutovat o definici tohoto pojmu. Jen nabídnu pohled do naší historie a položím jen jednu otázku: Co nám umožnilo přežít nadvládu Habsburků?
Přiznám, že jsem v mém školním mládí mnoho obdivu pro snahy národních obroditelů neměl. Asi to bylo tím, že hrdost na naši komunistickou zemi byla nakázána. Ale léta běží, pohled na svět se mění, stejně tak jako vztah k historii. Ano, byly doby, kdy se za národní hrdost bojovalo. Byla léta, kdy se takové myšlenky musely podrobit zákazu. Stejně tak jako období, kdy byla národní hrdost nakázána.
Stojíme tedy před rozhodnutím, jak se na to vše chceme dívat dnes. V podstatě jsou nabízeny a povoleny všechny alternativy. Nebojuje se ale jenom o národní hrdost jako takovou, spíše o to, za co ji máme považovat, jak ji hodnotit. Trochu smutné. Protože se jedná o prostý lidský postoj, který by měl být v každém z nás a o kterém jsme po staletí nikdy nepochybovali. Vypadá to tedy, že se musíme se rozhodnout zda ještě máme potřebu vědět kde žijeme, s kým žijeme a zda to vše má pro nás ještě vůbec nějakou cenu.
Snad by nám při zamyšlení nad národní hrdostí pomohla úvaha nad sklenicí čisté vody. Ono je možno do ní přimísit mnohé. Různě ji ochutit, obarvit, dokonce i zhustit. Vždy je však nutné neztratit míru a přehled o tom, zda tu tekutinu ještě můžeme považovat za vodu. Zrovna tak bychom měli vědět, že když ji budeme jenom neustále zahřívat, tak se promění v páru a zmizí v nedohlednu. Definitivně a nenávratně.
A já mám pocit, že ta naše sklenice vody je přinejmenším zakalená a plave v ní mnohé, co by nemělo. Přefiltrovat radí mnozí „specialisté“ na čistotu. Jejich cílem je tu špínu odstranit. Za každou cenu? Aha, to nám něco připomíná, že? Já bych proto spíše radil trochu odlít a přidat čisté vody. A to bych opakoval tak dlouho, dokud bych nebyl spokojen jak s barvou, tak s chutí.
Jistě trochu pomalejší proces, ale dávající dostatek času k tomu, aby bylo možno po celou tu dobu přemýšlet o vlastním vztahu k nacionalismu. A pokud nalezneme určité vnitřní uspokojení, které je v souladu s morálkou naší kultury, pak už to s tou národní hrdostí nebude žádný problém.
