Babišovi Andrejovce!

Konečně mi to došlo. Je to tajný plán, jak zrealizovat vizi nového státu. Prostě něco jako Čína, která se nejpozději do roku 2040 chce stát světovou velmocí. Dlužno přiznat, že to začíná fungovat. Kupředu, zpátky ni krok.

V první fázi se počítá s tím, že nové mocenské seskupení získá již v titulku zmíněné nové jméno a bude se nacházet jen na území bývalé „České republiky“. Je to taková základna. Součástí plánované strategie je důsledná výchova bojovníků, kteří jsou zapotřebí pro příští expanzi. Musí vykazovat jasné a předem specifikované předpoklady. Nejdůležitějším faktorem a zcela převažující výhodou posuzovaného jedince bude poněkud omezené vzdělání, které bude potvrzeno úředním štemplem.

Jen tak může být zaručen další úspěšný postup. Je totiž nezbytně nutné vytvořit nereptající masu, která je ochotna bojovat proti jakékoli společenské skupině, která bude vedením státu označena za nepřítele. A jak všichni z historie víme, tak je při takovém společenském vývoji inteligence a vůbec vzdělání jen překážkou, ba přímo brzdou. A o těch kavárenských intelektuálech ani nemluvě.

Vše totiž musí být podřízeno hlavnímu cíli, kterým je, jak jinak, ovládnutí toho neschopného spolku, který si říká Evropská unie. Nebude to ale snadné. Sousedi se vyznačují značnou intelektuální převahou. Nevadí, jedná se vlastně o slabinu. Přímo díru v obranné linii. Protože z hlediska dobře rozpracované útočné strategie poněkud neandrtálského typu, je možno toho právě využít. Všichni přeci víme, jak je pro intelektuála těžké bránit se primitivní nevzdělanosti hraničící s debilitou. Ostatně se o tom můžeme díky médiím přesvědčit každý den.

Pochopitelně, že je docela možné přikročit i k jisté spolupráci s již jmenovanou Čínou. Společné cíle, společný nepřítel. Je totiž docela možné, že by pro Peking bylo takticky a strategicky velice výhodné mít na území Evropy nějaký vazalskou zónu, která by zaručovala určitou loajalitu budoucí světové velmoci. Ono totiž není nijak jisté, jak na to vše bude pohlížet Moskva. Má totiž stejné ambice.

A upřímně řečeno, to je vlastně ta největší a nebezpečná slabina celého velkého plánu. Ví to i jeho realizátor, který se chce zapsat do dějin. Ovšem jedná se o tvrdého hráče nejen pokeru, ale i politického obchodu. Je mistr v tom, že umí hrát na dvě strany. Je to prostě lišák všemi mastmi mazaný. Zná i riziko, dokáže odhadnout i případné škody. Kdo je přítel a kdo nepřítel se rozhoduje zcela intuitivně a dle dané situace.

Ale nebyl by to on, kdyby neměl, jak se říká plán B. Tedy plán A je, že v případě vítězství shrábne výhru on. A plán B, tedy v případě prohry, ke které samozřejmě oficiálně nemůže nikdy dojít, ale jejíž důsledky se v podobě ztrát přeci jenom mohou objevit, je zajištěno, že to zaplatí občané České republiky, které bude v tomto případě navrácen oficiální a původní název.

Tož tak, milí občané. Všechno jasné? Takže? Opravdu kupředu a zpátky ni krok?