Arabský kravín vs. Česká naivita

Že bychom s tím nesmyslem, jak je u nás už zvykem, běželi až k soudu nejvyššímu? Tedy, pokud pozoruji tu mediální válku, tak asi nic jiného nezbývá.

Hned přiznám, že, ač jsem se léta pohyboval v arabsky mluvicím světě, je to řeč, které nerozumím. Měl bych tedy mlčet. Nebýt jednoho malého, ale z mého pohledu důležitého faktu. Celkem brzo jsem totiž pochytil, že arabština je řeč velmi květnatá, bohatá a hravá.

Přesně pak tomu odpovídá i rozmanitost překladů, kterým je možno porozumět podle potřeby. Naučili mne tomu samotní arabsky mluvící. Dokonce mne i varovali. Brzo jsem se proto raději soustředil spíše  na činy  takto mluvících, než na jejich verbální projev, kterým se snažili své činy popsat, omluvit anebo formulovali konání do budoucna.

Při tomto pragmatickém přístupu bylo vždy celkem rychle zřejmé, že se činy plně rozcházejí s verbálním popisem jejich smyslu. Naučil jsem se nedůvěřovat překladům, spíše jsem dával přednost špatné angličtině. I přes její nedostatky jsem pak dostával celkem jasné a hlavně stručné informace.

Je také dobré nezbavovat se našich dětských představ o arabském světě. On je takový pohádkový. Plný překvapení, uchvacujících kouzel a hlavně nenadálých proměn. Jeden nikdy neví, jak pohádka dopadne.

Pro nás Evropany je opravdu více jak vhodné posuzovat lidi z tohoto světa spíše podle jejich chování a činů, než podle ideologií, náboženských textů a proklamací. Arabština zní melodicky, má i jistou dramatiku, ale dokáže i uspat. Každopádně má sílu posluchače vtáhnout do světa snů, kde je realita pojmem absolutně neznámým.

Má slova možná na první pohled postrádají respektu před arabskou společností. Právě jen možná. Mne ale tento přístup umožňoval se v prvé řadě vyhnout konfliktům, či zavčasu rozpoznat nebezpečí. Také se mi nestalo, že bych se dopustil mediální „manipulace“, která je právě  v této oblasti snadná a svádějící. Proto bych třeba nikdy neudělil Nobelovu cenu míru panu Arafatovi. Podle jeho verbálních projevů byl mírotvorce, podle jeho činů terorista.

Takže si myslím, že to co se řeklo a neřeklo v Jihlavě není podstatné. Je to jen vděčné téma pro mnohé příživníky v mediálním světě, náplň práce pro mnohou neziskovou organizaci, pro populistické politiky. Prostě pro všechny, které se nemusí a také nechtějí zabývat realitou života a tím napomáhat českým občanům při řešení společenských problémů.

Ti lidé, kteří k nám dorazili, projeví buď vděčnost a přijmou nabízené. Pakliže ne, měli by požívat „svobody“ a co nejrychleji odcestovat do země, kterou pokládají za zaslíbenou. Ono totiž není důležité, zda jim rozumíme. Podstatné je, zda oni rozumí nám. Byl jsem také emigrant, je to praktické pravidlo, vždy jsem se jim řídil a v celku nenarazil na problémy.