ANO! Titanic? Neee…či ano?!

Jistě to je poněkud zapeklitá otázka. Tedy srovnávat osudy námořního giganta a zájmového společenství, které se z čistě reklamních důvodů nazývá hnutí. Jak skončil ten železný kolos víme. Ale jak skončí naše mocenská elita?

Počátky obou životních příběhů jsou si ale podezřele podobné. V podstatě docela typické lidské vlastnosti. Gigantomanie konstruktérů, lidská ješitnost, odvěká touha vládnout živená nezbytnou arogancí, povýšenost nad neschopnými, opovržlivá ignorance kritických hlasů. A to vše spojeno v bombastické reklamní kampani.

Tomu všemu odpovídalo i první vyplutí doprovázené girlandami, hudbou a šampaňským, prostě obvyklou pompou, která je nezbytná pro mnohdy povrchní mediální úspěch. Ano, začátek byl vskutku grandiózní. Nu, a pak přišla ta hlášení o ledovcích, která nevěstila nic dobrého. Tehdejší kapitán tuto skutečnost více méně ignoroval a plul planou parou vpřed.

A co dělá náš kapitán? V podstatě to samé. Je i odvážnější. Kličkuje mezi ledovci, rychlost nesnižuje, a ani mu nevadí, že občas někdo z jeho posádky spadne přes palubu. Ani se za ním neohlédne. Tvrdý to charakter. Pokud se objeví potíže, třeba, že nějaký ten ledovec dokonce zaskřípe o bok lodi, tak je hned vše jasné. Buď za to může někdo z posádky, v nejhorším i pasažéři, prostě ti, kteří nechápou, o co vlastně jde.

A o co tedy jde? Nu, to už se také pomalu neví. O osud národa? O osud jedince? O záchranu renomé? Či dokonce jen o peníze? My se ale nacházíme v situaci, kdy by bylo rozumné si to trochu ujasnit. Nesporné totiž je, že se zde hraje o osud nás všech. O naši budoucnost, soběstačnost ale hlavně o reálnou existenci společnosti jako takové.

Takže se nabízí celkem jednoduchá otázka: Kdo jsou ti cestující na „Titanicu“? Je docela možné, že jsou to jen vyvolenci, členové zájmového společenství těch, kteří se hlavně soustředí na vlastní profit, ať už v jakékoli formě. Je to docela možné, protože ne vždy padají přes palubu z vlastní vůle. Mnohdy jim někdo pomůže, jindy je to skok dobrovolný v bláhové naději na záchranu vlastního přežití.

Pakliže tomu tak je, a protože víme, jak to skončí, tak bych je přenechal jejich osudu. Nastoupili přeci zcela dobrovolně, s nadšením, a i zaplatili nemalé částky za tu lákavou šanci být přitom. Zní to poněkud tvrdě, ale domnívám se, že to zcela odpovídá tomu „bojovému“ a vychloubačnému duchu, který doprovázel všechny ty volební kampaně a silácká prohlášení.

Jenže je i docela možné, že se na té lodí nacházíme my všichni. A v tom případě by bylo na místě vyslat všechna záchranná plavidla na pomoc. A to bez ohledu na politickou ideologii, strategii a kupčení o moc. Ještě je čas donutit posádku, aby nabrala správný kurz. Ale co s kapitánem? Ano, to je potíž. Přesvědčit se asi nedá, chce i nadále planou parou kličkovat mezi ledovci, dokud nenarazí na ten největší, který je tvrdší než on sám.

A zde by možná pomohl jiný historický příběh. Všem dobře známý: Vzpoura na lodi Bounty. Tam se prostě posádka se svým kapitánem rozloučila. Posadila ho do člunu, vybavila nejnutnějším a přenechala ho osudu. Možná, že by si to měl ten náš kapitán také zkusit. Mohl by i nadále bez nebezpečí pro nás kličkovat mezi „ledovci“. Mezi lží, pravdou, osočováním a svalováním chyb na druhé.