Ano, paní Jílková, jsem veřejný nepřítel číslo jedna!

Smutné to poznání. Dostal jsem jako občan slovo, ale se zlou jsem se potázal. A nejvíc mne naštvalo, že jsem si to i předplatil. A tu mne v mé „nepřátelské“ mysli napadlo, zda ČT vůbec moje peníze potřebuje.

Vcelku rychle jsem si sesumíroval jednu opět nepovolenou „spikleneckou“ teorii. Vše totiž, dle mých zcela jistě zcestných myšlenek nasvědčuje tomu, že díky „marketingové“ strategii má již ČT asi na tisíce sponzorů, kteří jí naplňují kapsy. Respektive jim, těm tržním magnátům, či dokonce dobře utajeným „majitelům“. A poplatky jsou tedy jen takové „kapesné“, či spíše „všimné“.

Ano, všimné bude správnější výraz. Protože jak jsem si všimnul, tak je velice těžké najít nějaký ten pořad, který by v sobě neskrýval reklamu. Včetně těch, kde se „autoři“ na oko snaží rozšířit naše obzory v oblasti věděni, či nám ulehčit denní život. Vždy se objeví někdo, kdo nám řekne jak, čím a od koho to koupit.

Z mého pohledu to asi vypadá tak, že se nejdřív shání sponzor. Bohužel i v tomto ohledu jsou „tvůrčí“ pracovníci zcela bez skrupulí. Může to být kdekdo, hlavně, že má peníze, často i ty, které získává z kapes občanů ne zrovna férovým způsobem. Tedy buď zneužívá jejich důvěru či využívá naivnosti, ba i dokonce ne zrovna zdravých zlozvyků. A po této jistě zcela vysilující intelektuálně dramaturgické práci se slepí nějaký ten pořad odpovídající přání zhmotněném balíčkem peněz.

Jedinou oblastí, kde se takovéto sponzorství obtížněji odhaluje je oblast zpravodajství a publicistiky. Takže by se mohlo zdát, tedy na první pohled, že to je právě oblast, kde je našich peněz potřeba. Nu, alespoň něco za něco. Avšak za co? Třeba včera. Přiznávám, že paní Jílkovou moc nemusím, ale téma bylo aktuální, jak jinak očkování. A opět jsem zklamal a zradil snahu ČT mne poučit. Bohužel jsem asi prapodivný jedinec, který nekupuje myšlenky a intelektuální potravu na jarmarku a ve slevách.

Prostě jsem to vydržel ani ne 10 minut. Absolutně jsem pro „kontraverzní“ diskuse, pokládám je za prospěšné a v podstatě za základ pro budování demokratických principů. Jenže nesnáším ideologické inscenace. Viděl jsem již mnoho podobných, kdy vybraní adepti jak té či oné strany v podstatě obdrželi již hotový a odsouhlasený scénář, či dramaturg pomocí rad psychologa vybral aktéry, aby bylo zcela jasné a hlavně jisté, jak zinscenovaný duel dopadne, tedy v čí prospěch.

Rád pozorují lidská střetnutí, ale jsem pro férovou hru. Takže, když do ringu nastoupí lehká váha proti těžké, je mi předem jasné, jak to do dopadne. Tedy pokud nejde o komedii. U publicistického pořadu však jistě neočekávám, že by tomu tak mělo být. Očekával bych tedy, že proti panu profesorovi bude na druhé straně postaven někdo požívající nejen stejné úcty, ale i mající i stejnou „výzbroj“. Včera tomu tak podle mého nebylo. Pravda nevydržel jsem to a vzdal se dalšího „vzdělávání“ mé osoby. Na obranu jenom podotknu, že nejsem ani sadista, ale ani masochista.

Ve své povýšené ješitnosti důvěřující schopnostem mého mozku jsem si zbytek domyslel. Opravdu nepotřebuji dlouho, abych rozpoznal ideologický útok na mé myšlení. Prostě někdo se opět snažil, ostatně tak jako již týdny, mne nejen přesvědčit, ale i označit za sprostého a nemilosrdného vraha a ničitele životů občanů tvořící naši vyspělou společnosti. Jsem prostě veřejný nepřítel číslo jedna.

Mohu již za všechno špatné, co se dnes děje. Za mrtvé, za nedostatek lékařů, neschopné politiky, dokonce jsem ochoten se zamýšlet nad názory oponentů. K tomu všemu jsem ještě boj s covidem tajně bez státního dozoru vyhrál, možná i dvakrát, ale to se dle oficiálního stanoviska nesmí, žádný štempl na to nedostanu, jsem prostě podvratný živel, kvůli kterému se hroutí i naše ekonomika o společnosti ani nemluvě.

Nu, pěkně jsem to schytal. A jak jsem podotkl, vlastně si nemám na co ztěžovat, předplatil jsem si to. Je to moje chyba, že jsem objednaný balíček otevřel a zkoumal jeho obsah. Ale přitom mne napadalo opět něco odsouzeníhodného. Neměl bych mé peníze raději investovat do mého vzdělání, tedy opravdového vzdělání. Možná by to nebylo na škodu, možná i ku prospěchu ostatních. Jen si představte, kdyby těch 6 až 7 miliard, které občané pokorně ČT platí skončilo v kapsách třeba pedagogů, ale i lékařů a zdravotních sester.

Pravda, prý by to chtělo zase nějaký zákon. Ovšem třeba se stane zázrak. Majitelé naší „veřejnoprávní“ ČT se možná včera také dívali a řekli si: Jsme občané a dostali jsme slovo. A my jsme poctiví občané. A tak s pokorou pošleme ty nemorálně obdržené peníze tam, kde budou opravdu veřejně prospěšné. Háček to však má. Musí počítat s tím, že se také možná stanou „veřejnými“ nepříteli číslo jedna.