Jsem velký přítel názorové rozdílnosti, někdy i kritiky, ale nemám rád foukání bolístek. Českému filmu se nedaří. To je fakt. Prý jsou ta díla nevalná. Celkem souhlasím.
Mám však pravdu? Jako divák ano. Mám na to dokonce právo. Pokud jde o filmové kritiky je už to otázka trochu ošemetná. Většinou se jim libí to, co se nelíbí divákům. Věřme, že jsou v tom oboru vzdělaní a trochu tuší o čem píší. Mnohdy však spory končí konstatováním, že se s určitou diferencí názorů mezi kritikem a divákem nedá nic dělat, protože divák je prý nevzdělanec.
Jsem poněkud jiného názoru. Filmový tvůrce by měl tvořit pro společnost a ne pro kritiky. Je to divák, kdo rozhoduje. A kupodivu není radno si s jeho inteligencí pohrávat. Každopádně ne podceňovat, jak se tomu dnes děje. Jistě, že chce být baven, má na to právo, koupil si lístek. Jenže ta zábava může mít rozdílnou kvalitu a neměla by být zaměňována s podbízivostí, o kterou se mnozí filmoví autoři tak vehementně a hloupě snaží.
Existuje klasický příklad jednoho filmového díla. Doufám, že skoro všem dokonale povědomý: Někdo to rád horké. Nemyslím, že by „filmový“ kritik nad tímto dílem propukal v bezuzdné nadšení. Spíše mlčí, nechce jít proti davu. Ona je to vskutku docela jednoduchá zápletka, nic moc, opravdu žádné „umění“.
Je to jen ukázka perfektního filmařského řemesla. Vše funguje, vše je tak jak má být. Hlavně je však vyprávěn příběh. S patřičnou nadsázkou hraničící skoro s nevěrohodností, ale přesto vnímán divákem jako pravdivý, skutečný a skoro záviděníhodný. Dalo by se říci, že v pohledu režie skoro žádná práce, kamera jen zachycuje fascinující dění před objektivem. Divák je vtažen do děje, ani vteřinu nemyslí na to, že je to svět uměle vytvořený.
Ale zpátky k tomu hnojišti. Český film zažil doby, kdy vládli také hlupáci. V zákulisí jich bylo plno, myslím, že ještě více než dnes. Vznikaly filmy špatné, dobré, ale také vynikající. Dokonce o nich věděl i celý svět. Proč to? Odpověď není složitá. U jejich zrodu byl perfektní scénář. Byly to příběhy nejen ze života, ale hlavně o životě. Mnohé filmy byly tak dalece pravdivé, že je bylo nutno zavřít do tresoru. Většinou proto, že hovořily o morálních hodnotách, kterých se tehdejší moci a ideologii nedostávalo.
Ale lid o nich věděl. Tušil, že existuje zakázané intelektuální bohatství, které je určitým kulturním pokladem a pevně věřil, že jednoho dne spatří světlo světa a bude zase k dispozici všem. A teď buďme upřímní. Postřehli bychom dnes, kdyby nějaký ten film zmizel v tresoru moci? Cítili bychom se ochuzeni? Myslím, že ne. Možná, že bychom ani nepostřehli, kdyby ten či onen film ani nevznikl.
Čím to? Proměnili jsme se v národ analfabetů a kulturních ignorantů? Nemyslím. Jen se naši filmoví tvůrci nemohou rozhodnout komu se podřídit. Producentům? Divákům? Vlastnímu egu? Uspokojit všechny nelze. Přesto je ale možné, pokud jeden na to díky intelektu má, točit dobré filmy. Jen je nutno vědět o čem a ne neustále uvažovat pro koho. Hlavně ještě více poodhrnout tu oponu, která zakrývá to zákulisí, které je prý hnojištěm, na kterém vládnou jen producenti.
Nenalezli bychom tam možná i poněkud prapodivný, ostatnímu světu uzavřený a navzájem se podporující spolek. Přesně podle vzoru, dle kterého funguje naše zkorumpovaná společnost? Možná ano. Nedávno jsem se donutil podívat se alespoň na jeden díl seriálu České televize. Nebudu to tajit, myslím, že název je: Místo zločinu Plzeň. Dílko to renomovaného režiséra pana Hřebejka. Vydržel jsem to asi tak deset až patnáct minut. Pak jsem to vypnul, protože jsem nabyl dojmu, že si ze mne pan režisér dělá srandu. Měl jsem pocit, že snad u natáčení ani nebyl, každý si tam dělal co chtěl. A pokud existoval nějaký scénář, tak musel mít několik verzí a každý si vybral nějaký jiný, asi podle vlastního vkusu.
Opatrně jsem v tomto duchu oslovil jednoho kolegu, který má o současném filmu jistě větší přehled než já. Když jsem ho konfrontoval s mou domněnkou, tak jen pozdvihl obočí a pravil: Můžete mít docela pravdu, je to veřejné tajemství, hodně se o tom povídá, pan režisér prý neměl mnoho času. Poněkud mne zamrazilo. A v souvislosti s článkem pana Olmera si kladu tedy otázku, zda zatím také vězí nějaký ten producent, který možná pana režiséra vyhnal od natáčení, protože se domníval, že je nepotřebnou součástí filmové produkce.
Nevím. Ale již jsme viděl mnoho ukázek současné české filmové tvorby, které také nějak postrádaly jak scénář tak režiséra. Byly to umělé mozaiky různorodých navzájem nesouvisejících příběhů podbízivě vyšperkované „zaručeně“ působícími prvky dnešní mediální tvorby. Žádný příběh, žádný hrdina, jakoby o životě, ale ne tak, aby to mohlo být jako život vnímáno.
Mnohé filmy jistě nebyly levné v produkci. Ano, každý něco stojí a mnohdy dost, často více než by si jeden přál či představoval. Ale přesto všechno platí jedno zásadní pravidlo: Dobrý film nestojí více než ten špatný. Takže to hnojiště není možná jen rejdištěm samozvaných producentů. Svalovat na někoho vinu je ten nejjednodušší způsob, jak se zbavit vlastní odpovědnosti.
Co zbývá dodat? Snad jen rada pro diváka. Nemusí mít starost. Díky jistému nedostatku v produkci filmové tvorby se skoro každý den může podívat na nějakou tu starou reprízu. Právě tu, která vznikala sice také na „hnojišti“, ale takovém, kde se ještě mnohý kohout nedal odradit a kokrhal co hrdlo dovolovalo, pelešení se slepicemi pokládal za nedůstojné.
