"Slečno, nehrajete basketbal?"

Ne/překvapivě jsem často dotazována, zda hraji basketbal. Zajímavé je, že na basketbal - sport, který jsem vždy k smrti nesnášela - se mě lidé ptávají častěji než na volejbal, který jsem naopak zbožňovala.

Jako malá jsem nebyla vedena ke sportu, protože ani jeden z mých rodičů ke sportu neměl vztah. Společně s mou sestrou nás brali na procházky a výlety, avšak k typickým sportovním aktivitám nás nijak neinspirovali. 

Takže ke sportu jsem přičichla až na základní škole a letních táborech. Zprvu mě zaujala vybíjená, kterou jsme hrávali jako děti hlavně ve škole. Občas se poštěstilo, že si ji se mnou a mou sestrou zahráli i naši dospělí příbuzní (strejdové a tety). V pozdějších ročnících základní školy jsme hrávali volejbal a basketbal. Volejbal mě zaujal natolik, že jsem si dokázala představit hrávat v reprezentaci za školu. Pamatuji si, že paní učitelka tělocviku se mi o možnosti hraní volejbal za školu i zmínila...jednalo se ale spíše o chabou zmínku, nikoliv o skutečný zájem mě v reprezentačním týmu mít. Asi jsem svou osobností nepasovala do týmu holek, který náš ročník na školních soustředeních reprezentoval. Když se teď nad tím zpětně zamýšlím, tak si vybavuji své rozporuplné pocity, které jsem z té paní učitelky měla... A tak jsem se do reprezentace školy ve volejbalu nijak netlačila. Mrzelo mě to, protože jsem volejbal hrála moc ráda a svou výšku jsem chtěla využít. Chtěla jsem být okolím považována za užitečnou a potřebnou. Měla jsem bezkonkurenční výhodu ve své výšce nejen oproti ostatním v týmu našich holek, ale i týmům protihráčským. 

Asi v mém posledním ročníku na základní škole jsem poznala trenéra reprezentačního volejbalového týmu Brna. Nepamatuji si už, jak jsem se k němu vůbec dostala, ale určitě ne přes mé rodiče...možná mě na něj odkázala právě naše učitelka tělocviku. Možnost patřit do reprezentačního týmu za Brno mi znělo moc hezky, a tak jsem tomu dala šanci. Jela jsem na první trénink, na němž mi trenér mnohé vysvětlil. Dozvěděla jsme se mimojiné i to, že tréninky jsou zprvu hlavně o trénování techniky, což znamenalo "moc si nezahraješ". Nastoupil těžký dril...běhy mezi lavičkami po hale, trénování výskoků na ceduli s basketbalovým košem, trénování objímání míčem prsty...a hra žádná. Vydržela jsem u toho měsíc. Ano, čtete správně...pouhý měsíc! Zatímco já se teprve učila správnou techniku, holky volejbalového týmu trénovaly při hře. Byla jsem mezi nimi začátečník a pozadu, tak jsem logicky musela začít se vším od píky. Jenomže mě to nebavilo. Chtěla jsem hrát a ne trénovat techniku pořád dokola, aby ze mě měli cvičenou opici. A tak jsem se jednoho dne na trénink nedostavila...a pak už jsem to úplně odpískala. Co si pamatuji, žádnou platbu po mně nikdo nechtěl, takže houby zle se stalo. Uvědomila jsem si ale, že volejbal mám ráda v rekreační podobě. 

Basketbal mě na základní škole neoslovil. Ba naopak jsem jej nesnášela. Na tom sportu mě rozčilovalo snad úplně všechno, tj. od ustavičného běhání z jedné strany hřiště na druhou, přes pokřikování holek v týmu s radami, komu mám nahrát až po mávání rukama holek protihráčského týmu před mýma očima. Driblování míčem o zem při běhu mi moc dobře nešlo. Stávalo se, že jsem si míč odkopávala nebo si jej spustila přímo na nohu. Navíc mě běh neskutečně unavoval už sám o sobě...a pak při zastavení se s míčem v ruce jsem nebyla schopna v sekundě soustředit a udělat dostatečně pohotové rozhodnutí, zda střílet na koš nebo někomu nahrát. Nic, naprosto nic se mi na tom sportu nelíbilo! A to si představte, že přesně od té doby se mě lidi ptávali, zda pro svou výšku hraji basketbal. Komické, že? 

K mému odporu k basketbalu přispěla i jedna spolužačka z gymnázia, která se v prvním ročníku prezentovala coby moje kamarádka jen proto, že jsme se seznámily hned v při prvním setkání třídy před vstupem do prvního ročníku. Tato holčina přišla ze sportovní základní školy, takže kdejaký sport jí šel velmi dobře...samozřejmě i basketbal. Kamarádka to byla taková, co si občas velmi ráda dokazovala, že má nade mě navrch. Dělalo jí dobře mě alespoň trochu snížit tím, že si honila triko, jak to či ono zvládala lépe. Vědomí, že byla výškově nižší a přitom (nejen) basketbal hrála mnohonásobně lépe než já, jí určitě hodně lichotilo a zalévalo ego. 

S přechodem z gymnázia na vysokou školu se můj odpor k basketbalu trochu zmírnil. V té době jsem měla totiž přítele, který mě občas brával do party svých přátel, s nimiž hrával volejbal i basketbal. Když hráli plnohodnotný basketbal, nezapojovala jsem se, ale jakmile se hrálo pouze na jeden koš, to jsem se i celkem ráda zúčastňovala. Jedno léto jsem si zkusila i beachvolejbal, který mě opravdu hodně nebavil. Stačilo mi jej jednou a ztratila jsem úplně zájem jej ještě někdy hrát. Tehdy jsem neuměla ani pořádně skákat přes švihadlo, takže skákání jsem neměla v oblibě, ani natrénované. Navíc jsem měla problém i zkoordinovat skoky ve hře a udržet v písku stabilitu těla. Bylo to nad mé schopnosti. Byla jsem častěji na zemi než na nohou. A díky posměškům ostatních v týmu jsem plážový volejbal nadobro odpískala a nikdy více jsem jej nezkoušela hrát. 

Nepříjemné je, když máte nějakou tělesnou predispozici pro sport, který vám nejde hrát, a nebo vás nebaví. V basketbalu jsem byla totální loser, což jistojistě pramenilo i z toho, že jsem k té hře měla od začátku averzi. A že jsem do ní byla ve škole nucena, o to větší odpor jsem si k ní vytvořila. Do toho ty řeči, že mám výšku na hraní basketbalu, nepomáhalo.

A co se volejbalu týče, taky jsem v něm nebyla mistryní, i přestože jsem jej hrávala moc ráda. Než jsem se tottiž rozehrála, následovalo období, kdy se hrávalo méně často, a já z toho zase vypadla. Takže jsem v žádném z těchto sportu s ohledem na svou výšku neexcelovala. A tak jsem slýchávala přihlouplé komentáře, že bych měla být schopna využívat své výšky při hře u sítě nebo hodu na koš lépe...a jak je vůbec možné, že tomu tak není... 

Tady jasně vidíte, máte-li tělesné predispozice k určitému sportu, nikde není napsáno, že se mu máte zákonitostně věnovat. Pokud vás nebaví, nedělejte jej. Já měla velké štěstí, že mě rodiče nenutili právě do mnou nenáviděného basketbalu jen proto, že jsem na to měla perfektní výšku. Pravdou je, že by můj přístup k basketbalu mohl být jiný, kdybych vyrůstala v rodině basketbalistů. Polemiky jsou ale zbytečné...věci byly / jsou tak, jak byly / jsou, a bylo / je tomu tak správně. 

Od svých 24 let jsem k basketbalu ani volejbalu už nepřičichla. Už slyším ty hlasy aktivních sportovců "jaká škoda!"...neřekla bych. Jsem toho názoru, že sport a fyzické volnočasové aktivity nám mají zlepšovat kondici a udržovat zdraví, nikoliv si je tím huntovat. V případě profesionálního výkonu sportů se tělo nepřirozeně zatěžuje. Velmi brzy po té, co jsem si zkusila trénování do reprezentačního volejbalového týmu, jsem byla vděčná sama sobě za rozhodnutí nejít cestou profesionální hráčky. Poměrně brzy jsem začala trpět na bolesti kolenních kloubů, a bederní páteře. Představa, že bych své tělo vystavovala pravidelným intenzivním tréninkům, jejichž hlavní součástí jsou skoky a běh, měla bych dnes s velkou pravděpodobností artrozu v obou kolenech...stačí mi, že mi v nich při chůzi vrže. 

Po studiích jsem odjela do zahraničí, kde jsem se věnovala úplně jiným sportům, v nichž výška 197 cm nebyla zrovna výhodou, ale zároveň mi nebyla ani na obtíž. I přestože se mi po hraní volejbalu stýskalo, neměla jsem dostatečně velkou vnitřní motivaci na to, abych se poohlédla po skupině lidí, která hledala hráče. Zprvu mou prioritou bylo studium a vydělávání si na obživu při studiu, později jsem se držela těch stejných přátel a známých, než abych vyhledávala nové. Našla jsem si ale vztah k jiným - individuálním - sportům. U nich je velkou výhodou, že se jim lze věnovat kdykoliv a člověk nemusí brát ohled na časové a jiné možnosti druhých. Na druhou stranu se tím člověk bohužel také ochuzuje o možnost poznání nových lidí a seznámení se.