"...tak já to zkusím a uvidím."

Není vám ta věta povědomá? Jsem si téměř jistá, že jste si ji alespoň jednou v životě řekli i vy. A co teprve v kontextu potenciálního partnerského vztahu? 

Naše životy jsou hlavně o vstupování do neznámých situací a o zkoušení, zda je nám v nich dobře a vyhovují nám. Mnohdy se uvrtáme do něčeho se záměrem, že to alespoň zkusíme. "Vždyť o co jde? Při nejhorším z toho vystoupím hned, co mi to nebude vonět. Alespoň to zkusím a zjistím, že to pro mě není a půjdu dál."  Určitě ses tak nejednou rozhodl/a i ty. Není třeba hodnotit, zda přístup k provedení rozhodnutí s takovým nastavením, je správný či špatný. Vše má svůj smysl, a tak i rozhodnutí něco jen zkusit, mají pro nás svůj smysl. 

I přestože nejsem proti zkoušení nového a neznámého, v jedné oblasti svého života jsem se poučila nezkoušet a nejít proti své intuici. Tou oblastí jsou partnerské vztahy. Ano, i já jsem nejednou vlezla do vztahu s muži, s nimiž jsem ve skrytu duše nepociťovala "ano, to je ono". Podívám-li se na začátky těchto vztahů zpětně, musím si otevřeně přiznat, že ve většině případů byl nějaký důvod, proč jsem do těch vztahů vstoupila. Poprvé to bylo nadšení, že o mě má konečně nějaký kluk zájem a můžu se tím pyšnit stejně jako mé vrstevnice. Důvod byl zcela pochopitelný - měla jsem se seznamováním značné problémy. 

Jindy jsem začala vztah s tím, že jsem se cítila ztracená. A tak jsem doufala, že muž, kterého jsem v té době poznala, mi dá v životě směr. Důvod jsem v té době považovala za pochopitelný kvůli pocitu beznaděje a zoufalému hledání sebe sama. Dnes bych se sebou zatřásla, abych se vzpamatovala a nedělala to. Dodnes si pamatuji ten vnitřní pocit, který mi říkal, že to není pro mě. Má hlava však přebrala kompletní vládu nad situací. Tehdy jsem si říkala "zkusím to...když to nebude klapat, odejdu. Nemám přeci co ztratit." Chyba lávky, zlatá rybko!

Podobně tomu bylo s jiným mužem, s nímž jsem začala chodit z pocitu osamělosti. Bylo to v době, kdy jsem procházela dvěma tělesnými zraněními. Uvědomovala jsem si víc než kdy jindy, stalo-li by se mi něco závažnějšího, nikdo by mi nepomohl. Tento muž vstoupil do mého zorného pole zrovna v tento čas. Dodnes svým selským rozumem nerozumím, proč jsem nenaslouchala svému vnitřnímu hlasu, který mi dlouho našeptával "E-e, běž od toho pryč!" Nepohlížela jsem sice na tento vztah jako na zkoušku, ale zároveň jsem se necítila ukotvená. [Pozn.: Později se ukázalo, že moje duše moc dobře věděla své a chtěla mě před tím uchránit. Bohužel se jí to nepodařilo.] 

Co mě osobně tyto konkrétní zkušenosti naučily bylo, nezačínat si partnerský vztah s přesvědčením, že to zkusím. Ve skutečnosti jsem žádný z těch vztahů nebrala na lehkou váhu, ale pokaždé jsem do nich investovala svou energii a snahu, aby fungovaly... Po jejich skončení jsem, stejně jako v případě jiných vztahů, potřebovala čas na zotavenou. Nevycházela jsem jako královna s hlavou vztyčenou a hrdým pocitem, že jsem si prošla dalšími obohacujícími zkušenostmi. I když jsem si naivně myslela, že odejdu vyrovnaná a úplně v klidu, nikdy tomu tak nebylo.

To samé pozoruji i u lidí ve svém okolí, kteří se mi svěřují. Začínáme vztahy z nejrůznějších důvodů, i přestože vnitřně už předem cítíme, že to není to ono. Co hůř, my si to dokážeme říct i nahlas. Vložíme do oněch vztahů čas, energii a ve finále se snažíme i takové vztahy udržet při životě zuby nehty. Dříve či později se probudíme a zjistíme, že opravdu musíme z kola ven. Dalo by se říct špatná zkušenost, taky zkušenost, ale... Zamysleli jste se někdy pořádně nad tím, co si tím vstupováním do vztahů, u nichž cítíme, že nemají dlouhého trvání, způsobujeme?

V prvé řadě blokujeme sobě (i tomu druhému) možnost poznávat a trávit čas s vhodnějším partnerem. Vkládáme energii, čas a své city do něčeho, o čem takřka víme, že není perspektivní. Nejde o investici, ale o čisté plýtvání našemi zdroji, kterými disponujeme. V konečném důsledku pokaždé odejdeme na nějaké úrovni pošramoceni. Následně potřebujeme čas na zotavenou, kdy si ani nedokážeme představit začít nový vztah, i kdybychom měli toho nejsprávnějšího možného partnera přímo před nosem. Dle mého názoru, vstupováním do vztahů, o nichž vnitřně cítíme, že nejsou pro nás vhodné, je hazardování se srdcem. Uchází nám příležitosti nejen během existence takovýchto neperspektivních vztahů, ale i nemalou dobu po jejich skončení.