"Disciplína (vy kluci pitomí) musí bejt!"

Ano, disciplína musí bejt (jak vojákům kázal objlajtnant Makovec ve filmu Dobrý voják Švejk), pokud člověk chce dosáhnout svých cílů. Že je však potřeba jí mít ve zdravé míře, o tom vám mohu mnohé povědět já.

Předpokládám, že díky osobním úspěchům mi spousta lidí závidí smysl pro disciplínu. Ani se jim nedivím, protože i mě samotnou kolikrát překvapuje, čeho jsem schopna dosáhnout. Narodila jsem se ve znamení Lva s ascendentem ve Střelci, což taky o lecčem vypovídá. Disciplína mi v určité dávce byla dána do vínku, ať už na vliv a sílu hvězdné konstelace věříte, či ne. Kromě toho ve mně disciplínu podporoval stylem své výchovy můj taťka. Míval na mě jako na prvorozenou dceru poměrně vysoké nároky. Nevím, respektive si nepamatuji, jak tomu bylo v době mého ranného dětství, ovšem velmi dobře si vzpomínám na školní léta. Dvojka nebyla dost dobrá a argument, že jsem i přesto měla nejlepší známku ve třídě, ho nijak neuklidňoval.

Určitě znáte klasickou odpověď rodičů: "Ostatní mě nezajímají...zajímáš mě ty!" Pokud jsem donesla domů jinou známku než jedničku, dohlížel na mě, abych se učila, a pro jistotu, že umím, mě pokaždé přezkušoval. "Přijď, až to budeš umět!" jsem od něj slyšela, když jsem nebyla schopna souvisle o tématu mluvit. Začalo mi to brzy vadit. Nevzpomínám si už na zlomový okamžik, kdy se přezkušováním přestal a začal mi důvěřovat, že jsem na další den do školy připravená. Určitě to mělo co do činění právě s disciplínou. Začala jsem se učit sama, abych se kontrolnímu přezkušování vyhnula. 

V důsledku to vypadalo, že tátův přístup k mému učení měl spíše pozitivní efekt. Velmi brzy jsem se osamostatnila a převzala plnou zodpovědnost za svůj školní prospěch. Často mi připomínal, že se učím pro sebe a že mu za to, jak byl vůči mně pedantský, jednou poděkuji. Jakožto dítě školou povinné jsem jeho slovům nerozuměla, ale musela jsem poslouchat jeho nařízení, abych ho potěšila. V případě, že se mi nedařilo následovaly tresty, třeba zákaz sledování televize a víc domácích prací. V případě úspěchů mě pochválil, ovšem já jeho laskavá slova nevnímala s takovou intenzitou jako jeho výtky. Jeho přísná výchova ve mně natolik zakořenila, že jsem začala být i sama k sobě tvrdá. Pamatuji si i období, kdy jsem si za své neúspěchy nadávala a prožívala si zklamání sama se sebou. Nejenže jsem se necítila v takových situacích dost dobrou dcerou, ale zavrhovala jsem se i sama vůči sobě.

Později, krátce před vylétnutím z hnízda, jsem vypozorovala, že díky smyslu pro disciplínu a zodpovědnost jsem schopná se úplně osamostatnit. A tak jsem hned po studiích vyletěla na druhý konec zeměkoule. V následujících letech jsem zažila, stejně jako každý člověk, slušnou porci úspěchů i neúspěchů. Většina mých úspěchů pramenila právě z disciplinovanosti a vytrvalosti. A díky tomu, že se mi dařilo, jsem považovala disciplinovanost za vlastní kvalitu.

Ne nadarmo se říká, že období Kristových let v životě člověka je transformační. I já jsem od třiatřiceti let začala spoustu svých vlastností, schopností a vlastní identitu vnímat jinak. Nová uvědomění ke mně přicházela téměř každý den a já si připadala, jako kdybych svět a sebe samu začala vidět jinýma očima. Došlo i na vnímání mé disciplinovanosti... Ze svých úspěchů jsem měla radost, avšak nikdy ne tak velkou jako v případě zklamání z neúspěchů. "Čím to je?" ptala jsem se sama sebe. Ano, hádáte správně. Prapůvod těchto pocitů pramenil z dětství. Vím, že taťka byl na mě po ukončení vysokoškolských studií skutečně hrdý. Dosáhnul tak prostřednictvím mně něčeho, čeho sám prý nebyl schopen. Protivná opička (jak já nazývám staré myšlenkové vzorce, stará a převzatá přesvědčení) mi však v pozadí myšlenek pokaždé vyskočila a vyřvávala, že nejsem dost dobrá. Proto jsem ani své úspěchy nemohla vnímat tak, jak by si zasloužily. Potažmo, jak bych si je zasloužila prožívat. 

Narození ve hvězdné konstelaci ohnivých znamení mi vložilo do krve i značnou dávku ambicióznosti. Co asi vznikne, když tuto vlastnost spojíte s disciplinovaností? Výsledkem bývá soutěživost a houževnatost překonávat výzvy. I to mi bylo vlastní. Takže jsem pochopitelně výzvy přijímala. Stačilo, aby se někdo zmínil o akcích, které jsem považovala za smysluplné, a já se jich zúčastnila. Tak jsem se uvrtala i do pár charitativních akcí, o kterých by si mnozí v mém podání mysleli, že se jednalo o závody.

První příležitostí byl Běh / jízda pro Paraple v květnu 2021, kam jsem se zapsala coby chodec. Přestože jsem neměla žádný konkrétní cíl, sledovala jsem své umístění na žebříčku nachozených kilometrů v porovnání s ostatními. Nakonec jsem skončila na 106. místě z celkového počtu 697 účastníků. Byla jsem spokojená se svým výsledem? Už ani nevím. Myslím si ale, že jsem byla spíš zklamaná, protože byl prostor pro vyšší umístění.

Druhou významnou aktivitou, které jsem se zúčastnila nedávno, byla Lednová výzva 2024 pro handicapované děti. Cílem organizátorů bylo udělat alespoň 100 milionů přeskoků přes švihadlo během jednoho měsíce. I když jsem neměla pochyby, že se onen hraniční počet účastníkům podaří dosáhnout, rozhodla jsem se přispět alespoň 100 tisíci přeskoky.  Co se však nestalo... Již několik let mám zdravotní potíže, kterým nedávám prostor, aby mě omezovaly. Takže ignoruji případně bolesti a směle dál pokračuji v pohybových aktivitách, jimž se chci věnovat. Rčením"Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne." bych definovala to, co se bohužel stalo. Má disciplinovanost vzala za své při honbě za počtem splněných přeskoků. Nejenže se mi zhoršila bolest v koleni, kterou jsem si nevědomky způsobila při jednom silovém tréninku, ale začala jsem pociťovat i bolesti v kyčlích, kterou jsem předtím nemívala.

A v tu chvíli mi to došlo! Smyslu pro disciplínu musím dát prázdniny a ambicióznosti dát takovou formu, která mě nebude ničit. Došlo mi to kolem dvacáteho dne v měsíci, kdy jsem měla na svém kontě asi 77 tisíc přeskoků. Kvůli bolestem jsem se smířila s faktem, že cílových 100 tisíc neudělám."Tak alespoň kulatých 80 tisíc přeskoků bych mohla dát", znělo mi v hlavě. To bych nebyla já, kdybych svou hlavu neposlechla. I když mě v kyčlích v okamžiku skákání trochu bolelo, nebylo to tak hrozné, abych musela přestat. Měla jsem navíc nový typ švihadla a hecla se, že těch posledních pár tisíc přeskoků zvládnu. 

Z poslední zkušenosti, kde disciplína hrála jednu z hlavních rolí, jsem se hodně poučila. Naordinovala jsem si minimálně na měsíc zákaz skákání a podobných pohybových aktivit. Zároveň jsem si dala za cíl se svému tělesnému problému věnovat víc a poslouchat více potřeby těla. Ten poslední úkol je pro mě velmi těžký, protože kromě silného smyslu pro disciplínu nejsem zrovna dobrou kamarádkou s odpočinkem. 

Tahle zkušenost mě však donutila k zamyšlení. "Proč jsem si dala za cíl 100 tisíc přeskoků? Snad proto, aby mě někdo pochválil a dostalo se mi obdivu? Ne. Vždyť téměř nikdo o mé účasti v této výzvě neví... A pokud se mi dostane slovního ocenění od někoho z těch, co o tom ví, nic moc mi to nedá." O mých aktivitách nevěděl ani taťka, takže od něj jsem taky ocenění a pochvalu neočekávala. Uvědomila jsem si, že se ženu za stanovenými cíli kvůli sobě. Očekávám uznání sama od sebe. Mám potřebu si dokazovat, že jsem dostatečně dobrá a ne tak špatná a neschopná, jak jsem si během puberty "úspěšně" naprogramovala do podvědomí. 

Závěrem bych řekla, co se říká o ohni, tedy "Disciplína je dobrým sluhou, ale zlým pánem".