Překonání sebe sama

"Dnes se cítím naprosto úžasně.", říkám si po své ranní návštěvě transfúzního oddělení. V zápětí si uvědomím, že úžasně se cítím pokaždé, když začnu den darováním krve. Čím to je?

Asi by mě nikdy nenapadlo darovat krev, kdyby moje mamka nepracovala na transfúzním oddělení nemocnice a nebyla pravidelnou dárkyní již od mého dětství. Svým způsobem mě inspirovala k dárcovství, aniž by se o to nějak snažila. Možná tak nevypadám, ale jsem hodně citlivá na cokoliv, co se týká těla a krve. Při pohledu na krev mám tendence k omdlévání a při pohledu na otevřené rány se mi dělává špatně (o pohledech na záběry vnitřku těla raději pomlčím). V jednom z posledních ročníků na základní škole v rámci probírání anatomie člověka jsem dobrovolně měla přednášku o darcovství krve. Mamka mi tehdy pověděla vše potřebné a já své znalosti odvážně odprezentovala před svou třídou. Už proto, že jsem znala teorii, chtěla jsem alespoň jednou darovat krev. Chtěla jsem si na vlastní kůži zkusit projít celým tím procesím a za odměnu dostat sladkost, která dárci po odběru náleží. Mou velkou výzvou byla však představa být napíchnutá několik minut, během kterých se krev odebírá. Stačilo mi totiž absolvovat odběry krve při pravidelných prohlídek u praktické lékařky. Zkrátka jsem se smířila s tím, že ze mě dárkyně nebude. 

"Člověk míní, osud mění." dalo by se říci i v mém případě. Trefnější by bylo "Člověk se mění a s ním i jeho postoje." Je vám určitě jasné, kam tím směřuji. Ano, pravidelnou  dárkyní jsem se nakonec stala. Zajímavé jistě je, co stálo za tím překonání svého vlastního strachu...

Nad dárcovstvím jsem přestala úplně uvažovat do okamžiku, než jsem byla zaměstnankyní korporátní společnosti, kde byly organizovány dny dárcovství krve. Jednalo se o pravidelné výjezdy zdravotních sestřiček do sídla firmy. Jakmile darujete krev, máte dle zákona právo na zbytek dne volna, který je vám zaplacené jako kdybyste si jej poctivě odpracovali. Svou práci jsem neměla moc v lásce...upřímně řečeno jsem byla velmi vděčná za jakoukoliv příležitost se z ní "ulít". A toto byla šance! :-D I přes své přesvědčení, že krev darovat nezvládnu jsem se hecla. Den volna mi za to stál. Mimo jiné se mi líbilo, že jsem nemusela nikam cestovat, protože transfúzka přijela za námi. Když jsem se následně dozvěděla, že dárcům bývá k dispozici čerstvá snídaně z nedalekého nóbl hotelu, nebylo dále o čem přemýšlet. To bylo něco pro mě - milovníka hotelových snídaní! Šla jsem do toho. Řekla jsem si, že tam jistě bude dostatek zdravoního personálu, kdyby se mi udělalo nevolno...

I přestože byly kancelářské prostory označeny nápisy, bylo obtížné z nich vyčíst, kam vejít dříve a následně po té. Nebyla tam žádná "recepční" nebo příjmový administrativní pracovník, který by mě informoval o jednotlivých krocích. A já to od doby své přednášky na základce zapomněla. Naštěstí se kolem nachomítalo nemálo dárců, kteří mi poradili. Pamatuji si, že jsem prošla bezproblémově registrací, kontrolou u doktorky, až jsem se dostala do místnosti se snídaní. I když jsem už něco pojedla doma, neodpustila jsem si před odběrem ještě něco zblajznout. Nebyla jsem si jistá, zda jsme si měli tu snídani dopřát těsně před odběrem nebo po něm. Všimla jsem si ale lidí, co do ní chodívali před i po odběru, a tak jsem usoudila, že nejsou žádná pravidla. To bohatství dobrůtek bylo neuvěřitelné...obložené crossainty s uzeným lososem, mini-crossainty zapečené s míchanými vejci, spousta druhů sladkých a slaných muffinek, rozpečeného sladkého i slaného pečiva, jednohubky na sladký i slaný způsob, ovoce a nápoje všeho druhu... Neuvěřitelné! Hříšnost nad hříšnost.

Mé první darování krve se, jak jsem očekávala, neobešlo bez drobných komplikací. Během odběru jsem se na jehlu ani pytlíček s krví nedívala. I když se v místnosti větralo kvůli přísunu čerstvého vzduchu pro dárce, začala jsem pociťovat začínající mdloby. Jen co jsem to oznámila zdravotní sestřičce, okamžitě se zvedla a přispěchaly další dvě. Jedna mi přinesla Coca Colu, druhá na mě otevřela okno dokořán a třetí mi začala dávat sedadlo do ležaté polohy. Po pár loků té přeslazené černoty se mi udělalo lépe a odběr mi zdárně dokončily. Posedávala jsem tam ještě nějakou dobu, než jsem byla úplně v pořádku. Následně jsem znovu zaplula do snídaňové místnosti, kde jsem do sebe hodila pár božských neřestí a bylo mi dobře. Při odchodu jsem si vyzvedla nově založenou legitimaci prvodárce, stravenku a spokojeně odešla. 

Den darování krve pro mě byl dnem, na který jsem se vždy moc těšila právě pro to pracovní volno a nekřesťansky dobrou hotelovou snídani. Po dvou letech jsem dala ve firmě výpověď. Rozhodla jsem se však v darování krve pokračovat. I přestože jsem svou novou práci měla mnohem radši a neměla jsem tedy potřebu hledat možnosti z ní "utíkat", den volna vždy potěší. V dárcovství jsem pokračovala kvůli odečtu patřičné částky z daní a pro okořenění si rutinního pracovního týdne. 

V posledním roce však zaměstnankyní nejsem a i přesto darovat krev chodívám. Cože jsou mé důvody nyní? Hlavním důvodem už není proplacený den volna, ale dobrý pocit. Není to dobrý pocit ze sebe, že dělám záslužnou věci pro společnost. Mou hlavní motivací je radost, kterou zažívám během návštěvy transfúzního oddělení, které navštěvuji. Zdravotní sestřičky a doktorky jsou VŽDY neuvěřitelně milé a ochotné. Kdybych si měla představit chování anděla k člověku, představila bych si chování a přístup těchto žen. Mívám také skvělý pocit, který může pramenit z "pustění žilou", o čemž mi mamka pověděla. Nevím, zda je to jen má domněnka nebo to skutečně funguje, ale já se po odběru cítím jako po záplavě endorfinů. Dárkyní krve jsem již pátým rokem a mohu konečně říct, že už vím, jak se na odběr připravit a co dělat, abych si jej užila. 

Ať už darujete krev nebo krevní složku či nedarujete vůbec, jistě pro to máte své důvody...vše je v pořádku.