Kdy je lepší mlčet a neplýtvat slovy...

Poukazování na věci zřejmé probíhá v diskuzi dospělého s dítětem, které poznává svět a učí se věci pojmenovávat. Jak je tomu však ve světě dospělých?

Při nastupování do vlaku jsem na sobě zaregistrovala pohled mladého muže, který z něj vystupoval. Vnímala jsem jeho pohled, i když jsem se dále na něj nedívala. Když jsem jej měla ještě ve svém zorném poli, neodpustil si nahlas poznamenat „to je vysoká ženská“.

Ve zlomku sekundy mnou projela vlna k odpovědi "Je skutečně třeba poukazovat na věci a úkazy, které jsou více než zřejmé?", která se z mé mysli záhy vypařila jako pára nad hrncem.

Zaslechla jsem pak za svými zády už jen jeho drahou polovičku říkaje „to jo“.

Chvíli jsem se věnovala snaze reakci toho muže pochopit. Proč měl potřebu se hlasitě projevit a poukázat na mou výšku? Odpověď ke mně přišla okamžitě „protože na sebe chtěl upoutat pozornost“. Po té příležitosti, kdy jsem zaregistrovala jeho pohled na něj, jsem mu svou pozornost přestala věnovat. Ze svého periferního vidění jsem vnímala, že ten borec na mě stále koukal. Evidentně nechtěl být ignorován, a tak měl potřebu svou přítomnost připomenout i za cenu podotknutí něčeho tak prostoduchého. Je to zjevný příklad toho, že jeho reakce pramenila z jeho pocitu vlastní nedůležitosti či méněcennosti. Nejspíš jako dítě, a ještě nyní trpí nedostatkem a potřebou pozornosti, které se mu nedostává, a tak se snaží na sebe upozornit alespoň verbálně.

A teď proč vám tento příběh vůbec zmiňuji...

O věcech evidentních není třeba ve světě dospělých mluvit. Pokud dospělí nedojdou v konverzaci k něčemu, co je vede k pojmenování věcí, které jsou za všeobecných podmínek zjevné, nemluví o nich. Nikomu neřeknete, že tráva je zelená bez toho, aniž byste o trávě mluvily v kontextu, že se vám například dlouho nedařilo pěstovat krásně zelený anglický trávník. Tím chci naznačit, že netřeba plácat energií na označování charakteristik lidí, které jsou zřejmé na první pohled. Když si všimnete obézního člověka, buď mu vůbec nevěnujete svou pozornost, anebo mu ve svých myšlenkách dáte (logicky) nálepku "tlustý". Každý vidí a ví, že takový člověk je tlustý. Netřeba to říkat nebo na to dokonce poukazovat. Stejně tak si každý všimne člověka s jakoukoliv fyzickou disproporcí nebo handycapem. Řeknete takovému člověku do očí, co je více než evidentní, např. "pane, vy jste tlustý.", "paní, vy jste tělesně postižená" nebo "holka, ty máš problém s chůzi."? Neřeknete! Nikdy! A proč?

Domnívám se, že vás hned z patra napadne, že poznamenat do očí obéznímu člověku "vy jste tlustý", je krajně neslušné. Stejně tak se jistě nenajde zdravě smýšlející člověk, který by extrémně malému člověku řekl do očí, že je lilipután. Věřím, že spousta z vás byla vychovávána v podobném duchu jako já, tj. v napomínání "neříkej to...to se neříká...to není slušné...to není hezké...". Poukazovat na mnohé zřejmé věci, které jsou společností považované za neslušné, proto spíše neděláte. [pozn.: píšu spíše, protože jsou i tací, co nebyli vychováváni klasickým společenským modelem , anebo jsou tak často pod vlivem omamných látek, že ani nemají ponětí o slušnosti či neslušnosti.]

A v druhé řadě je to jistě tím, že k takovým lidem cítíte empatii a soucit. Proč ty stejné pocity nemáte i k vysokému člověku? V čem se vysoký člověk liší od člověka s jinou tělesnou disproporcí, zvláštností, jedinečností? Jako důvod mě napadá, že výšku na člověku vnímáte spíše s obdivem než se soucitem. Asi vás ani v první chvíli s vysokým člověkem soucítit (pokud jej vyloženě nevidíte, jak se v šalině sklání pod tyčemi nad sebou). Netvrdím, že by lidé měli být k vysokým empatičtí, ba dokonce je litovat. Stačí, když si uvědomí, zda poukazování na zřejmý fakt jako je jejich výška, má nějaký smysl a opodstatnění. 

Poukazování na věci zřejmé probíhá v diskuzi dospělého s dítětem. Bývá to v době, kdy se dítě rozkoukává, poznává svět a učí se věci kolem sebe pojmenovávat. V takové situaci je poukázání na nevyvratitelný fakt "slunce je žluté"  naprosto smysluplné a pochopitelné. Zatímco v diskuzi mezi dospělými, plně při smyslech a s jistou dávkou inteligence, stěží uslyšíte "slunce je žluté".

Nyní se zamyslete nad tím, jak asi vysokému člověku poznámka "vy jste vysoký" od dospělého zní. Já vám to mile ráda povím – jako od mentálně nevyspělého člověka. Ano, přesně tak to mu je. Nechcete-li tedy působit jako smyslů zbavení, dětinsky nebo pod vlivem omamných látek, raději se zamyslete, zda zmínit člověku, že je takový či onaký, je smysluplné.

Když už máte tak velkou potřebu poukázat a říci vysokému člověku, že je vysoký [pozn.: smysl takového počínání mi stále uniká, ale budiž...], udělejte to alespoň s noblesou. Jsem si téměř jistá, že jeho výšku obdivujete nebo vás pro svou tělesnou výjimečnou zaujal. V takovém případě se tak i vyjádřete, např. "ta výška Vám sluší", "máte velký dar, který Vás činí nepřehlédnutelnou", "díky své výšce jste zapamatovatelná", "líbí se mi Vaše výška" apod. Pokud však nemáte nápad, jak jinak a příjemně adresovat váš údiv nad výškou daného člověka, pak raději neříkejte nic, jak praví přísloví mluviti stříbro, mlčeti zlato.