Dovoluji si

Sloveso „dovolovat si“ ve tvaru první osoby jsem, co mi paměť sahá (a moc stará není :-D), nepoužívala. Možná to bylo proto, že jsem si dovolovat nemohla...

Nemohla jsem si dovolovat mít, co jsem po svých rodičích jako malá chtěla. Slýchávala jsem, že je to drahé, zbytečné nebo nepotřebné. Ve své době jsem prahla po panence Barbie od Mattela. Za celé své dětství jsem dostala pouze jednu, a to jsem ještě mohla být ráda, že jsem vůbec nějakou takzvaně "pravou" měla. Dodnes si pamatuji, jak jsem si v obchodech smutně prohlížela police se všemi těmi nádhernými panenkami, koukala na reklamy v televizi a prohlížela si obrázky v letácích, které se mi náhodou dostaly do rukou.

Na Vánoce jsem si přávala nějaké hračky, které jsem vídávala u svých vrstevníků nebo v televizních reklamách. Nepamatuji si sice, zda jsem kdy (kromě té jedné barbíny) dostala něco, co bylo zrovna v módě. Ve školce jsem měla možnost si chvilku hrát se stavebnicí Lego. Nadchlo mě to natolik, že jsem si ji přála mít i doma. Zase nic. Místo Lega jsem společně se sestrou dostala levnější variantu stavebnice, kterou v té době byla Cheva.

Vím, že jsem nebyla výjimkou, a byla spousta dětí, která s nesplněnými přáními na tom byla podobně jako já. I přesto jsem vnímala spíše to, že valné většině dětí v mém okolí se dostávalo toho, co chtěly. V pozdějším věku jsem od svých vrstevníků slýchávala, že mají doma herní konzole na televizi, video hry nebo dokonce počítač. Z digitálních her jsme měli jen Tetris, o který jsme se dělily dokonce i s tátou. Pamatuji si ještě jednu mou oblíbenou hru, kde se chytaly pizzy...a o tu jsme se taky s tátou musely dělit, který na tom dokázal trávit hodiny.
A než jsme doma měli počítač, trvalo to. Nakonec nám jej rodiče pořídili jen proto, že jsme jej začaly potřebovat ke studiu. Než jsme měli doma připojení na internet, to taky trvalo… Zkrátka a dobře jsem si většinou nemohla dovolit mít, co jsem potřebovala nebo chtěla. Mnohdy vůbec a když už něco někdy, tak to přišlo se značným zpožděním.

A že jsem si jakožto dítě nemohla dovolit projevovat se, jak jsem chtěla nebo potřebovala, byla samozřejmost. Ba naopak bylo naprosto nepřípustné, abych si dovolila projevovat jinak než dle očekávání svých rodičů. Jen co jsem se projevila jinak, než se jim zamlouvalo, už jsem dostala kartáč a bylo mi řečeno, že zlobím…a když už jsem měla více rozumu, nastoupily tresty a výhružky polepšovnou. Občas jsem si říkala, že by mi i v té polepšovně bylo možná lépe než doma s rodiči.

Dovolovat si jsem si začala v pubertě. Ano, nemalou roli v tom hrálo splašení hormonů, jak je pro dospívající mládež typické. V mém případě ta příčina byla i hlubšího charakteru, čemuž rozumím až dnes díky dopadům, které to na mě v dospělosti mělo a má.

Táta nebyl schopen mé chování, které bylo ve srovnání s mými vrstevníky přirozené a normální, zvládat. Dovolovala jsem si chovat se značně proti jeho vůli. On mi však nerozuměl…lépe řečeno mi ani rozumět nechtěl. Vnímal mé chování jako rebelii, což se mu ohromně příčilo už proto, že sám pocházel z velmi přísné rodiny. Nebylo tedy divu, že praktikoval a považoval za správný styl výchovy, který on znal. Z logiky věci bylo tedy mé autentické chování pro něj naprosto nepřijatelné. A tak jsem se i díky jeho soudům začala považovat za špatnou a zkaženou. Pohlížela jsem na sebe jako na rozbitou právě proto, že jsem se nechovala dle tátových očekávání. V té době jsem se vnímala jakoby ve dvou rovinách – holka, která má právo se prosadit a říct svůj názor, a holka, která má být poslušná a následovat vedení svého rodiče. Vedla jsem ve své podstatě vnitřní boj sama se sebou a nebyla si jistá, jakou bych ve skutečnosti měla být. Mamka a sestra mi pro zajištění klidu v domácnosti domlouvaly, ať sklapnu uši, myslím si v duchu své, ale hlavně ať poslouchám a činím dle tátových požadavků. Ono mi to ale nešlo. Jako důsledek toho rozporu sama v sobě jsem se v duchu občas pranýřovala a nadávala si. Navíc jsem za to své (prý rebelské) dovolování si chovat se, jak jsem potřebovala, byla trestána. I přesto jsem nedokázala sklopit uši, držet jazyk za zuby a nedovolovat si projevovat své nesouhlasy.

Pamatuji si nadšení mé dlouholeté kamarádky ze školy, která vedla monology o tom, jak moc se těšila na dospělácký život kvůli svobodě, kterou tím získá. Obě jsme byly doma podobně nespokojené, avšak já jsem si nedokázala ani představit, že by mohlo přijít období, kdy bych si mohla dovolovat dělat a chovat se, jak chci a potřebuji. Ona ano. Nevím, proč jsem jejímu nadšení z vidiny svobody nerozuměla. Možná to bylo ze strachu z neznáma…možná jsem v myšlenkách neodbíhala tak moc do budoucnosti jako ona…nevím.

Po vylétnutí z hnízda jsem byla svobodná, a to doslova. Rovnou po studiu jsem odjela, resp. utekla, do daleké Austrálie. Dalo by se předpokládat, že tímto krokem jsem dosáhla pocitu svobody a možnosti si dovolovat. Já však svobodu vnímala úplně jinak – vyvolávala ve mně spíše panické pocity z ohromného množství směrů, kterými jsem se mohla vydat. Svoboda pro mě znamenala násilné vhození do oceánu s direktivou „A plav…plav si, kam se Ti zachce…“. Už v tom je cítit silná esence dovolení si. Dovolila jsem si žít daleko od rodiny a přátel. Dovolila jsem si žít stylem, kterému málokdo z mých blízkých rozuměl a souhlasil. Od doby, co jsem odešla ze soužití s rodiči, jsem si dovolila žít podle svého…alespoň tak se mi to jevilo.

Narozením ve znamení Lva s ascendentem ve Střelci mi byla dána do vínku značná dávka temperamentu a životní energie. Ve výchově jsem byla výrazně pobízena k co nejlepším výsledkům a neusnutí na vavřínech. Do hlavy se mi zarylo tátovo rčení „lenost je ta nejhorší nemoc“, což se mi stalo životní mantrou. A tak odpočinek jsem vnímala téměř jako sprosté slovo. Odpočinek mi zněl jako synonymum pro lenost nebo něco špatného. Později se do mé hlavy vrylo vnímání času odpočinku nebo spánku jako plýtvání časem. Proto jsem ani nerozuměla své sestře, která po návratu ze školy, lehla a spala jako Šípková Růženka i několik hodin. Kroutila jsem nad tím nevěřícně hlavou a svým způsobem jsem ji za to odsuzovala."Jak si to může dovolit být unavená?...vždyť toho neudělala o nic víc než já!"

Vyzdvihla jsem pouze jeden příklad nedovolení si, a sice nedovolení si odpočívat. Takových nedovolení za ty roky se ve mně usadilo, vyklíčilo a zakořenilo mnohem více. Jak jsem si zjistila přes nespočet aha-momentů, žádné z nich mi v životě nejsou ku prospěchu. Ba naopak. Myslívala jsem si, že díky tomu nepřebernému počtu omezení a disciplíně, ke které jsem byla vedena, jsem se stala dobrým člověkem. Zjišťuji však, že dobrým člověkem bych byla přirozeně sama od sebe. Kým bych ale určitě nebyla - tátovou „hodnou holčičkou“, která jakmile se začala projevovat a dovolovat si být sama sebou, hodnou přestala být. A čím více se představě svého táty vymykám a odkláním od toho, k čemu mě vedl a čemu mě učil, tím více jsem v jeho očích nehodná. Že jsem z pohledu svého rodiče nehodná je důsledek mého posunu v seberozvoji, o kterém (naštěstí) nemá ani ponětí. 

V rámci své osobní transformace jsem však zjistila a zjišťuji, že dovolení si sahá mnohem dál, než se může zdát. Ještě donedávna jsem si nedovolovala spoustu věcí, a to jen proto, že jsem neslyšela a tím pádem ani nenaslouchala svému vnitřnímu hlasu – své duši.

Dlouhá léta jsem byla velmi pragmatická. Do jisté míry jsem se zajímala o psychologii a ezoteriku, ale to velmi povrchně. Dnes nechápu, jak jsem mohla vnímat sebe, svůj život a celkově svět kolem sebe bez snahy hlubšího porozumění. I když mě to až tak nepřekvapuje s ohledem na nastavení táty coby mého výchovného vzoru, který na mě měl největší vliv. Neříkám, že jsem žila jednodušší život, ale rozhodně byl velmi jiný a ano, svým způsobem snazší neboli „lenivý“. Význam slova empatie jsem neznala a úplně šlo mimo mě zajímat se o to, jaký dopad mé chování má na druhé lidi. Byl to takový ping-pong s absencí sebereflexe a s nezájmem o ten pong.

Obzvlášť v dnešní době si moc dobře uvědomuji, jak moc a dlouho jsem si nedovolovala to, po čem moje duše prahla. I když jsem si ta omezení, příkazy a zákazy nevytvořila přímo já sama, je mým údělem se s nimi během života popasovat a odpoutat se od nich. Jedině tak lze žít plnohodnotný život ve zdraví, hojnosti a lásky.

A tak to má (téměř) každý první z nás…