Cestou necestou, busem nebusem

Hromadná doprava v Morelii, hlavním městě mexického státu Michoacán, je neskutečně zábavná. Taková cesta místním busem je sama o sobě zajímavá už tím, že vede nádherným starým městem poznamenaným mnoha kulturami a mnoha obdobími. Evropské kostely s indiánskými prvky a rozlehlá náměstí spíše amerického stylu vytvářejí skutečně multikulturní atmosféru celého města, ačkoli místní jsou hrdí na svůj jednolitý původ, ať už je jakýkoliv.

Chvíli ovšem trvá, než se vůbec dostanete ke koukání se z okýnka a nasávání městské atmosféry. Atmosféra uvnitř v buse vás totiž zprvu nenechá úplně klidnými. Busům se tu říká „combi“ a to z toho důvodu, že jsou to combi. Jsou to skutečně osobní auta typu combi, která mají speciálně vyřešený zadní prostor pro účely MHD. Po celém mini obvodu jsou tam mini sedačky a vchází se upravenými mini dveřmi. Nastupuje se a vystupuje se kdekoliv, kde si kdo zamává nebo řekne. Nikdy nechybí zdvořilý pozdrav. Každý cestující při nástupu i výstupu hlasitě pozdraví a všichni ostatní mu jednohlasně odpoví. Tento nádherný osobní zvyk v malém busíku působí dojmem hromadné terapie.

Nejvtipnější je ale způsob placení. Neexistují tu žádné lístky, kupony ani legitimace. Každá cesta stojí šest pesos a to ať už jedete kamkoliv. Nezáleží na tom, jak jedete daleko, nebo jestli jenom přestupujete. Při každém nástupu zkrátka zaplatíte. A platí se přímo řidiči. Ten má ovšem plné ruce práce s řízením a se sledováním provozu. Navíc cestující se vždycky nejdřív pěkně někam napasuje a pak teprve začne lovit peníze. A když je konečně vyloví, tak je prostě pošle dopředu. A peníze automaticky kolují, až doputují k řidiči a stejně tak nazpět kolují vrácené peníze. Vše funguje jak na drátku. Řidič si to nehlídá a nikdo si nic nepřepočítává. Není totiž důvod.

A co teprve mimoměstská doprava. Za město jezdí zase takzvané „camiony“ a tentokrát nejde o skutečné kamiony. Nejde ale ani o skutečné busy, alespoň ne o takové, jaké známe my. Kam jedou mají napsáno fixou na předním okně, na kterém nikdy nechybí zavěšený Ježíš Kristus, dveře moc nezavírají, jenom když je další zastávka skutečně daleko, a jízdní řády tu absolutně neexistují. Platí se taky šest pesos a to při nástupu cestou do města a při výstupu cestou z města. Tentokrát přímo řidiči. Taky je úplně jedno, kam až jedete. A jako u nás, se pouštějí sednout staří lidé, těhotné ženy a matky s malými dětmi, pokud je vůbec ještě místo.

A do jednoho takového „camionu“ jednou nastoupila u nemocnice taková usměvavá rodinka s maličkatým miminkem. Evidentně jeli z porodnice, protože maminka měla vytahané břicho a to maličké bylo vážně strašně maličké a celá ta rodina se na něj neustále koukala a usmívala. Maminka ho měla jenom tak v ruce (kočárky tady mají jenom turisti, všichni místní nosí své děti jenom v ruce nebo v šátku). A ono po chvíli začalo šíleně plakat. Maminka ho moc neměla jak utišit, protože druhou, volnou rukou se musela držet. Až se ozvala jiná, cizí, maminka, která seděla u okýnka a na klíně měla asi půlročního chlapečka. Chlapečka posadila na klín cizímu starcovi, který seděl vedle a přes jiného cizího pána si nechala podat to čerstvé miminko, aby ho mohla utišit, když měla místo k sezení. Všichni se na sebe usmívali a všichni se tvářili, že je to tu běžné. Kromě mě, která jsem nevěřila vlastním očím. A miminko? Po chvíli spokojeně usnulo.

A moje sestra, porodní asistentka, na to pravila: „Ať žije šestinedělí! Ale co, taky určitě dojelo to mimčo v pořádku“.