Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Mám problém. Jmenuje se jídlo.

Vždycky jsem si myslela, že nejím koprovku. Na školy v přírodě a na tábory mi jí dokonce máma uváděla jako můj alergen aby mě ji nikdo nenutil jíst. Když tu se mi v mém prvním těhotenství stala jedna věc.

Sedím v hospodě na jídle a někdo vedle mě si objednává takovou tu pravou nefalšovanou hospodskou koprovku, s tím rozvařeným šedivým koprem a vajíčkem tak natvrdo až je šedivé i ono. A já na ní dostala takovou chuť, že jsem změnila svojí objednávku a dala si poprvé v životě koprovku. Byla skvělá. A tak se stalo, že přestalo existovat jediné jídlo, které jsem nejedla. A to jsem zkusila i pár bizarností z exotických kuchyní.

Jídlo je moje vášeň. Ale taky moje droga. Moje útěcha, moje odměna, můj ventil, moje zahánění stresu, nudy i samoty. Mám ráda sladké i slané, smažené i dušené. Maso i vegan, zeleninu, pečivo, těstoviny, rýži, všechno.. A v podstatě od svých třinácti  let si skoro každý den kladu ty samé otázky. “Co budu mít dneska k obědu, ke svačině, k večeři?” “Nejím moc?” “Nejsem tlustá?”. Tyhle jsou skutečně takřka každodenní. Plus se mi tam občas objevují další: “Co budu dělat až budu opravdu tlustá?” “Proč žiju od jídla k jídlu?” “Proč se tak přejídám?” “Proč nedokážu nejíst?” “Proč nejím víc zdravě?”. A poslední dobou se čím dál častěji sama sebe ptám: “Dokážu to vůbec někdy dostat pod kontrolu?” “Proč si škodím jídlem, místo abych se jím zdravě vyživovala?”

Poslední půl rok si žiju celkem spokojený život, vše plyne jak má, nemůžu (a ani nechci) si na nic stěžovat. Nejdřív jsem si myslela, že tím pádem dostaly prostor i mé méně důležité problémy. Teď se ale bojím, že to je jinak. Tím dostaly prostor i mé nejhlubší problémy a jedním z nich je právě jídlo. Lépe řečeno závislost na jídle.

Se závislostí na jídle je to strašně složité. Ze dvou prostých důvodů. Strašně snadno se schová za běžnou potřebu stravy. A ta samá běžná potřeba stravy nás nutí být stále u zdroje. Je to jako by alkoholik nemohl abstinovat úplně, jako by musel každý den vypít alespoň nějaký alkohol, aby přežil, ale zároveň se musel každý den strašně hlídat, aby vypil jen přesně takové množství, které potřebuje a ani o pivo víc. Protože znáte to..Tak jedno malé pivo navíc už mě nezabije. A tak když už jsem si dal to jedno, snesu ještě i to druhé. A tak..teď už to stejně nemá smysl, tak začnu abstinovat zase až od zítřka. Jenomže další den si ten alkoholik musí zase trochu dát. A k tomu ještě není vůbec jasně dané, co už je moc a co je ještě běžná potřeba. 

Dlouho jsem se této myšlence bránila. Dlouho. Říkala jsem si “no co, tak jsem takový hobit, ti taky rádi jedí a nestydí se za to” nebo “no co, nejsem jediná, kdo miluje jídlo, má s tím problém půlka lidstva”. Ale pak jsem zažila díky svému druhorozenému synovi naprosto jedinečnou zkušenost. A pochopila jsem, že můj vztah k jídlu je skutečně závislost, ať už jsem v tom sama nebo s půlkou lidstva.

Syn se narodil jako alergik. Že jsem hodně zvracela už v těhotenství, to s prvním synem taky a on žádné potíže s alergiemi nikdy neměl. Že pak ale po porodu zvracel takzvanou plodovou vodu, protože se takzvaně nalokal při porodu, že pak plakal noc co noc, kroutil se při kojení, že chrčel a ublinkával, to nepřišlo divné nikomu jinému než mně. Lékaři byli ochotni tento problém řešit až když se syn ve čtyřech měsících osypal a zůstal osypaný. A díky bohu nás nezařadili do škatule “atopák” jako se to stalo mnohým jiným, ale začali se mnou hodně řešit stravu. O synově alergii bych se moc ráda rozepsala třeba jindy. Ale lehký spoiler: synovi budou skoro dva a stále je osypaný. Někdy víc, někdy míň, ale v pořádku není. Má prokázanou alergii na bílkovinu kravského mléka a na vejce, ani jedno nejí.

Abych se ale vrátila ke své nesmírně cenné zkušenosti. Když jsem v synových čtyřech  měsících vyřadila mléko a dojatá jsem volala mámě, že syn poprvé v životě nepláče po kojení, abych pak zjistila, že mléko nebyl jediný problém, rozhodla jsme se, že budu pátrat a že udělám všechno pro to, abych přišla na to, co synovi ve stravě vadí. Přišlo mi, a do teď mi to tak přijde, že syn na mě svým ekzémem volá: “Mami, mami, tohle ne, tohle nechci!”. Jenomže já stále nevěděla co. Vysadila jsem všechno možné i nemožné, jedla jsem několik týdnů jen pár potravin. Vyřadila jsem ze stravy kompletně cukr, maso jsem jedla velmi omezeně, zeleninu jen nějaké druhy, ovoce minimálně. Nepila jsem kafe ani alkohol. S Lepkem jsem to střídala. Během půl roku jsem zhubla 25 kilo (od porodu). A zatímco mi všichni říkali, ať už začnu normálně jíst a neblbnu, já jsem se cítila naprosto fantasticky. Kromě toho, že jsem vypadala skvěle, mnohem vyšší, mladší, jsem se i bezvadně cítila. Nepřekážely mi žádné špeky, byla jsem lehká a svěží. Nebyla jsem nafouklá. A zmizely i mé jiné fyzické potíže. Po druhé v životě jsem v zimě nepotřebovala kortikoidy do nosu na mou chronickou zimní rýmu, nebolela mě záda, měla jsem krásnou pleť, nebyla jsem unavená ani nemocná, i když kolem mě všichni stonali. A hlavně, byla jsem nezávislá. Měla jsem jiné potíže (jako třeba synovu alergii), ale poprvé v životě jsem nežila od jídla k jídlu. Závislosti na cukru jsem se zbavila asi až po čtrnácti dnech, kdy mi najednou došlo, že už na sladké nemám vůbec ani chuť. S těmito dietami jsem absolvovala dvě svatby, několik oslav, mnoho grilovaček, společenských víkendů, tři týdny na horách s plnou penzí a všude jsem jen kroutila hlavou a slušně odmítala, že nemůžu.. kvůli synovi. Sklízela jsem obdiv. Ti, co mě dobře znají, nechápali, jak to zvládám. A když se někdo zeptal, odpovídala jsem, že to dělám pro syna a že odměnou mi je, jak dobře se cítím.

Dvě vsuvky pro zvědavce a rýpavce. 

Bylo mi samozřejmě lékaři doporučováno přestat kojit a tím přestat držet tyto drastické eliminační diety. Nechtěla jsem. Z několika důvodů, které opět nepatří sem. Syna stále kojím a jsem za to ráda. 

Poprvé jsem zažila život bez nosních kortikoidů a vůbec všech možných léků, když jsem vycestovala na tři měsíce do Mexika, jenže tam nešlo o nic jiného než o změnu prostředí a kompletní stravy jako takové, řekla bych.

Nicméně rok se s rokem sešel a já mám opět deset kilo nahoře. Stále držím dietu bez mléka a vajec. Ale za tu dobu jsem se naučila vše dokonale nahrazovat a mléko ani vejce mi už moc nechybí. Vše ostatní ale jím ve velkém. Piju pivo, kolu, jím pečivo, maso, sladké. A jsem tam, kde jsem byla. Závislá na cukru, obtloustlá, unavená, často nemocná, často vyčerpaná, nelíbím se sama sobě a přesto, přesto každý den jím, jak jsem byla zvyklá vždycky před tím. Nemůžu si pomoct. Za boha nemůžu.

Ponechme skutečně teďko stranou synovy potíže. Vrátím se k tomu, ráda. Má to pro mě mnoho různých rozměrů. Co tato zkušenost ale znamenala pro mě? Co mi to celé přineslo? Co jsem o sobě zjistila?

Že potřebuji mnohem, mnohem méně než běžně jím.

Že jídlo je skutečně moje závislost.

Že se jídlem nevyživuji, ale že svému tělu jídlem škodím.

Že se dá jíst úplně jinak (objevila jsem quinou, amarant, tapioku, adzuky..dříve to pro mě byla cizí slova).

 

 

Jsem ráda, že tyhle věci už vím a strašně doufám, že toto uvědomění je první krůček k úspěchu. Nechci začít zase hladovět, ale to zjištění, že lehký hlad byl pro mé tělo lepší než konstantní přísun kdejakého jídla, to je pro mě zkrátka stěžejní. 

Nechci přestat jíst a to je právě to, ani nemůžu. Ale vydávám se tímto na cestu. A znám to, znám to, jak to chodí. Dva kroky vpřed, jeden krok zpátky (a to bych ještě považovala za úspěch!). A vím, že si ještě mnohokrát řeknu, že zítra už budu jíst líp a ono pak zas ne. Ale přesto se nevzdávám. Budu bojovat. Za sebe. Za své zdraví. Za své tělo. Protože nikdo jiný to za mě neudělá. A protože si to zasloužím. 

 

 

Autor: Barbora Kostkova | sobota 3.6.2023 14:53 | karma článku: 28,65 | přečteno: 2147x
  • Další články autora

Barbora Kostkova

Babička. Škola. A svět.

Spala u mě včera moje babička. Aby si užila vnoučata, protože nemám čas s nimi za ní jezdit. A večer, když synáčkové usnuli, tak jsme si krásně pokecaly. Bavily jsme se o vztazích, drbaly jsme známé, vyprávěly jsme si, co nového.

14.1.2024 v 19:05 | Karma: 14,09 | Přečteno: 561x | Diskuse| Společnost

Barbora Kostkova

Cestuju v čase, funguje to

Jako malá jsem jezdívala s rodinou na hory do Pece pod Sněžkou. Zažila jsem tam spoustu skvělých věcí, ale mimo jiné i jedno malé dětské traumátko, ze které seho se časem stala oblíbená rodinná historka.

25.6.2023 v 16:08 | Karma: 13,22 | Přečteno: 388x | Diskuse| Osobní

Barbora Kostkova

První Vánoce jako svobodná máma

"Tohle byly snad naše nejklidnější Vánoce" povídá mi tatínek mých dětí na sklonku Štědrého večera. Já krčím rameny a v duchu si přemýšlím. Opravdu byly?

27.12.2022 v 23:27 | Karma: 19,33 | Přečteno: 999x | Diskuse| Ona

Barbora Kostkova

První Vánoce se dvěma dětmi (2021)

Když jsem na začátku srpna porodila druhého syna a během naprosto šíleného šestinedělí se hroutila úplně ze všeho, hroutila jsem se kromě mnohem závažnějších věcí i z Vánoc. Ano, v srpnu.

23.12.2022 v 21:31 | Karma: 19,73 | Přečteno: 681x | Diskuse| Ona

Barbora Kostkova

Proč se vracím k psaní blogů

Protože chci. V Mexiku jsem se naučila jednu věc. Jednu strašně důležitou věc. Že všechno jde, když se chce.

10.2.2016 v 0:00 | Karma: 4,96 | Přečteno: 97x | Diskuse| Osobní
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů

5. června 2024,  aktualizováno  8.6 21:12

Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...

O víkendu se oteplí, přijdou ale srážky. Příští týden budou tropické teploty

13. června 2024  7:11

Chladnější vzduch proudící od severozápadu ovlivňuje ranní teploty, které mohou místy klesnout i...

Chtěl zabíjet černochy, aby vypukla rasová válka. Za komplice si vybral agenta FBI

13. června 2024  7:05

Muž z amerického státu Arizona byl obžalován z trestných činů týkajících se nelegálního obchodu se...

Argentinou se rozhořely násilné protesty kvůli úsporným opatřením

13. června 2024  6:39

Násilné protesty provázely středeční debatu v argentinském senátu o úsporných opatřeních, která...

Vídeň uctí lídra Pražského jara Dubčeka. Jedna z ulic ponese jeho jméno

13. června 2024  6:32

Jedna z ulic ve vídeňské čtvrti Donaustadt ponese jméno československého reformního komunisty...

  • Počet článků 12
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 826x
2012 -Jmenuju se Barbora Kostková. Jsem čerstvá absolventka bakalářského programu Hispanistiky na Filozofické Fakultě v Praze a zrovna se nacházím v San Javier, kousek od Morelie ve státě Michoacán, kde učím angličtinu děti i dospělé.

2016 - Po několika letech se vracím k psaní blogů, protože mi to chybí a protože mám o čem psát i tady v Čechách.

2022 - Mama blog - Ptala se mě kamarádka když jsem byla těhotná "A co hodláš dělat při mateřský?" Já na to: "Jak jako, budu pečovat o děti". Ona: "To joo, ale musíš aspoň částečně něco dělat u toho, jinak se zcvokneš a začneš psát blogy o mateřství". O pár let později: Here we go!

2023 - Blog mi slouží k tomu, abych se vypsala ze svých starostí, porovnala si myšlenky a abych se trénovala ve své autenticitě - bez ohledu na to, co si o mně lidé pomyslí.