- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Chvíli ovšem trvá, než se vůbec dostanete ke koukání se z okýnka a nasávání městské atmosféry. Atmosféra uvnitř v buse vás totiž zprvu nenechá úplně klidnými. Busům se tu říká „combi“ a to z toho důvodu, že jsou to combi. Jsou to skutečně osobní auta typu combi, která mají speciálně vyřešený zadní prostor pro účely MHD. Po celém mini obvodu jsou tam mini sedačky a vchází se upravenými mini dveřmi. Nastupuje se a vystupuje se kdekoliv, kde si kdo zamává nebo řekne. Nikdy nechybí zdvořilý pozdrav. Každý cestující při nástupu i výstupu hlasitě pozdraví a všichni ostatní mu jednohlasně odpoví. Tento nádherný osobní zvyk v malém busíku působí dojmem hromadné terapie.
Nejvtipnější je ale způsob placení. Neexistují tu žádné lístky, kupony ani legitimace. Každá cesta stojí šest pesos a to ať už jedete kamkoliv. Nezáleží na tom, jak jedete daleko, nebo jestli jenom přestupujete. Při každém nástupu zkrátka zaplatíte. A platí se přímo řidiči. Ten má ovšem plné ruce práce s řízením a se sledováním provozu. Navíc cestující se vždycky nejdřív pěkně někam napasuje a pak teprve začne lovit peníze. A když je konečně vyloví, tak je prostě pošle dopředu. A peníze automaticky kolují, až doputují k řidiči a stejně tak nazpět kolují vrácené peníze. Vše funguje jak na drátku. Řidič si to nehlídá a nikdo si nic nepřepočítává. Není totiž důvod.
A co teprve mimoměstská doprava. Za město jezdí zase takzvané „camiony“ a tentokrát nejde o skutečné kamiony. Nejde ale ani o skutečné busy, alespoň ne o takové, jaké známe my. Kam jedou mají napsáno fixou na předním okně, na kterém nikdy nechybí zavěšený Ježíš Kristus, dveře moc nezavírají, jenom když je další zastávka skutečně daleko, a jízdní řády tu absolutně neexistují. Platí se taky šest pesos a to při nástupu cestou do města a při výstupu cestou z města. Tentokrát přímo řidiči. Taky je úplně jedno, kam až jedete. A jako u nás, se pouštějí sednout staří lidé, těhotné ženy a matky s malými dětmi, pokud je vůbec ještě místo.
A do jednoho takového „camionu“ jednou nastoupila u nemocnice taková usměvavá rodinka s maličkatým miminkem. Evidentně jeli z porodnice, protože maminka měla vytahané břicho a to maličké bylo vážně strašně maličké a celá ta rodina se na něj neustále koukala a usmívala. Maminka ho měla jenom tak v ruce (kočárky tady mají jenom turisti, všichni místní nosí své děti jenom v ruce nebo v šátku). A ono po chvíli začalo šíleně plakat. Maminka ho moc neměla jak utišit, protože druhou, volnou rukou se musela držet. Až se ozvala jiná, cizí, maminka, která seděla u okýnka a na klíně měla asi půlročního chlapečka. Chlapečka posadila na klín cizímu starcovi, který seděl vedle a přes jiného cizího pána si nechala podat to čerstvé miminko, aby ho mohla utišit, když měla místo k sezení. Všichni se na sebe usmívali a všichni se tvářili, že je to tu běžné. Kromě mě, která jsem nevěřila vlastním očím. A miminko? Po chvíli spokojeně usnulo.
A moje sestra, porodní asistentka, na to pravila: „Ať žije šestinedělí! Ale co, taky určitě dojelo to mimčo v pořádku“.
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!