Temná strana přímé demokracie podle Úsvitu

Během uplynulého týdne jsem vedl se svým známým poměrně zajímavou diskusi o modelu přímé demokracie a aplikaci jejích principů. Logicky jsme nemohli v diskusi vynechat ani tvář tohoto model v naší republice. On přímou demokracii tak, jak ji vidí Úsvit, podporoval, já se snažím v pozitivním přínosu hledat i potenciální problémy. 

Nějaký čas jsem strávil rozmýšlením nad názvem této mojí úvahy, protože jsem se chtěl za každou cenu vyhnout přímému napadání Tomia Okamury (i když on to má na přímo tak rád). Jsem plně pro možnost přímé odvolatelnosti politiků a větší míry zodpovědnosti za jejich rozhodování. Ale přímá demokracie, natož potom model, ve kterém si vysnil její fungování v České republice Tomio Okamura, má kromě určitých pozitiv také spoustu stinných stránek a hlavně – aby byla schopna ty pozitivní věci přinést, musí splňovat řadu věcí. Zejména pak jednu.

Základním předpokladem pro fungování přímé demokracie, ze kterého potom vychází řada dalších, je volební inteligence občanů. No a upřímně, o té mám své určité pochybnosti. V žádném případě a ani náznakem tím nepopírám svobodnou možnost každého občana s volebním právem dát hlas politické straně či jinému uskupení kandidujícímu ve volbách. A už vůbec tím nechci kritizovat voliče za to, jak ve volbách rozhodli.

Ale už jen z faktu, že se během voleb našlo 342 339 lidí, kteří udělali poslance i z někoho jako je Tomio Okamura, mě jímá hrůza. Zvolení strany, kterou vede největší populista mezi politiky v historii, který se sám dovede zamotat do toho, za čím si ještě před týdnem skálopevně stál, strany, která postavila svůj program na všeobecném referendu, jako by to snad byl lék na všechny problémy společnosti (možná v tom referendu rozhodneme i o globálním oteplování), napovídá cosi o určité absenci kritického hodnocení v české společnosti, která se následně odráží ve volebním výsledku.

Tomio Okamura s stále ohání modelem fungujícím ve Švýcarsku nebo Lichtenštejnsku. Osobně se domnívám, že zrovna ve Švýcarsku by někdo takový jen těžko dostal šanci posadit se do Národní rady (tamní obdoba poslanecké sněmovny). Švýcaři by totiž jen těžko skočili na předvolební sliby někomu, kdo zná recept na všechno a v okamžiku, kdy se objeví téma, které může občany trápit, přispěchá se zaručeným řešením (pokud už ho v zásadě neřeší obecné referendum).

Plně respektuji právo každého ve volbách rozhodnout o budoucnosti země. Ale pokud voliči nepodstoupili kritickému hodnocení populistický program tohoto individua, jak můžou mít kapacitu k tomu, rozhodnout o technickém vybavení Armády ČR? O tom jestli nakoupíme Pandury anebo prodloužíme nájem Gripenů? Jak může průměrný občan odborně v referendu rozhodnout třeba o dostavbě Temelína? Já bych si to upřímně netroufl, protože o energetické koncepci země nebo podmínkách, ve kterých se pohybují naši vojáci na zahraničních misích, prostě nerozumím. A ani to od sebe neočekávám, stejně jako v mnoha dalších přísně odborných otázkách, které mají řešit odborníci (ovšem nikoli odborníci ve smyslu sestavy současné vlády Miloše Zemana). Pro to si v řádných volbách volím své zástupce a očekávám, že najdou odborníka v daném segmentu a efektivně ten problém rozhodnou (že se u toho neztratí pár milionů/miliard bych si přál považovat za samozřejmost, ale nejsem naivní).

Plně si umím představit, jak by takové referendum probíhalo. Najde se problém, najde se 100 tisíc podpisů, jak si to pan Okamura představuje. Před referendem se potom občan/volič dostane pod obrovskou mediální masáž, při níž se budou politické strany a zájmové skupiny předbíhat v doporučeních, vlastních pseudoanalýzách, statistikách a tak dále, na které, jak tyto subjekty vědí, bude nekritický český volič slyšet, protože se nechá velmi snadno vmanipulovat do toho, do čeho je potřeba. Ví to o Tomio Okamura. Dokonce to ví moc dobře – na manipulaci založil svou politickou kariéru.

Osobně se obávám, že k reálnému fungování přímé demokracie modelu Švýcarska nám ještě hodně chybí. Několik desetiletí, minimálně. Náš politický systém a kultura není na takové úrovni jako Švýcarska, dokonce se jí ani zdaleka nepřibližuje. Nepřibližuje se jí ani chování a charakter obyvatel obou zemí.

Nezastávám se současného politického modelu, naopak. Je zranitelný, nedostatečný. Přál bych si větší přenesení odpovědnosti za sebe sama na každého z nás. Přál bych si, abychom přijali větší odpovědnost za svůj život, za svoji práci, za využití svých příležitostí a řešení svých problém, tedy něco, čemu jsme zvyklí se vyhýbat. Až projdeme touhle fází a naučíme se více rozhodovat sami za sebe a přestaneme jen kopat okolo sebe, potom (možná) budeme schopni přijmout větší míru rozhodování o důležitých věcech, kterým nerozumíme, v přímém referendu.