Stačí se podívat do televizního programu a z množství nabízených horrorů, horrorových a mysteriózních seriálů může být celkem jasné, že lidé se bojí rádi. Kdo z nás nezažil, kterak se večerní posezení u táboráku, nebo výpadek proudu za bouřky proměnily ve vyprávění strašidelných historek, při kterém mu příjemně ťapal mráz po zádech? Kdo se někdy (aspoň jednou) nenápadně nepodíval, zda osoba kráčící za ním temnou nocí odráží svůj obraz ve výloze? A vyje za úplňku na měsíc opravdu jen sousedův vlčák?
K mému prvnímu setkání s horrorem došlo, když mi bylo devět let. Vždycky jsem ráda četla a tak jsem se jednoho dne vydala propátrat knihovnu na půdě. Měla jsem štěstí, jednou z prvních knih, na které jsem narazila, bylo staré vydání Erbenových pohádek. Bohužel jsem si nevšimla, že do knihy je nenápadně vložena i sbírka balad "Kytice". Spokojeně jsem přelouskala všechny pohádky a vrhla jsem se vzápětí i na "Kytici". A pak to přišlo, následovala balada "Svatební košile". Na půdě bylo teplo, příjemné šero, v baráku ani noha a já se začetla...Všechny děti jsou tak trochu krvalečné příšerky a tak jsem si s chutí chtěla dát repete. Jenže venku se mezi tím setmělo a začal foukat větřík, takže když jsem došla: a slyš! na záspí kroků zvuk a na okénko ťuk, ťuk, ťuk..., jako na potvoru mi na okénko cosi zaklepalo. Nejspíš to byla suchá větev z modřínu, kterou vítr zlomyslně shodil přímo na vikýř. Ale ať to bylo, co to bylo, když máma přišla z práce a hledala svou ztracenou dcerku, našla ji ve staré almaře ukrytou za haldou moly prožraných kabátů.
Léta šla dál a já postupně zapomínala na tuto příhodu i na další jizvy na duši, které mi způsobilo Studio Kamarád pohádkami typu: "Jamamba", "Pavouk se smaragdovýma očima", "Vlčí hrádek" atd. Měla jsem za sebou několik táborových bojovek většinou spojených s výletem na hřbitov, když jsem poznala sílu autosugesce. Bylo mi asi šestnáct, mobily byly ještě na houbách a já se vracela za mrazivého pozdního večera domů od telefonní budky. Strávila jsem několik krásných chvil rozhovorem se svojí tehdejší láskou a tak jsem při návratu domů zvedla svůj dosud rozněžnělý zrak k obloze. Měsíček svítil, bylo jasno a mě napadlo:"Krásná noc, jasná.." a v tu chvíli naskočil i ten zbytek: "V tu dobu vstávají mrtví ze hrobů a než-li zvíš, jsou k tobě blíž..." Nejspíš vám nemusím říkat, že veškerá romantika byla rázem v tahu a noční procházka se změnila ve sprint domů. "Svatební košile" mě neopustily.
O dva roky později následovalo malé vodní intermezzo. Bylo léto, na návštěvu přijela kamarádka a právě jsme shlédly "Čelisti". O dva dny později jsme se vypravily k rybníku na noční koupání. Na temné a klidné hladině se odrážela světla z nedalekého nádraží, voda byla ještě v jedenáct jako kafe a tak jsme si v poklidném tempu plavaly na druhý břeh. Do té doby, než nás napadla taková kravina, jako diskuze o existenci žraloků ve sladké vodě (tehdy jsem ještě nevěděla, že jeden pro člověka nejnebezpečnějších žraloků, Žralok bělavý, se ve sladkých vodách skutečně vyskytuje) a přišlo si nás prohlédnout několik zvědavých kaprů. Jeden se mi přátelsky otřel o nohu a já se naučila kraula, který mi nikdy nešel, během jedné vteřiny.
Čas znovu trhl oponou, už mi bylo přes třicet a na tábory jsem jezdila jako vedoucí. Přišla poslední noc a s ní i tradiční bojovka. Na slavnostní zakončení tábora přijel i jeho zakladatel, tehdy šestaomsedesátiletý Ralf. Ceny byly rozdány, táborák uhašen a zbývalo jen připravit trasu a zapálit svíčky. To jsem s radostí přenechala mladším a sama jsem šla vyprovodit starého pána na autobus. A opět byla jasná noc... Vyprávěla jsem Ralfovi historku ze svých šestnácti let, jenže jsem nemohla tušit, že starý pán má takového pamatováka a "Svatební košile" mi cestou na autobus odrecituje skoro celé. Když pak autobus a odjel a já se temnou nocí sama samotinká vracela zpět do tábora, bylo mi trochu úzko. Po příchodu jsem ostatním jen sdělila:"Budu první strašidlo v historii tábora, který se při bojovce posere strachy!"
Včera večer jsem se chtěla trochu odreagovat, tak jsem se uvelebila u kamen s knížkou pohádek od Wilhema Hauffa. Po přečtení titulů: "Příběh o uťaté ruce", "Prokletý koráb"...jsem pevně zavřela okna, zamkla se v bytě a vzhledem k tomu, že záchod mám přes chodbu, jsem uvažovala o nočníku k posteli. Příští týden mi bude pětatřicet.
Pořád se bojím ráda a miluju záhady, ale někdy se prostě stane, že příjemné mrazení přestane být příjemné a člověk se pak leká i vlastního stínu a padá na něj divná tíseň. Asi to tak má být. A možná že rčení: "Kdo se bojí, nesmí do lesa", není tak docela pravdivé. Možná je lepší, některé věci nechat být, zamknout dveře a zavřít okno. Kdo ví...
Dobrou noc
