Zamyšlení nad školným

Navrhovaná reforma vysokých škol obsahuje i zavedení školného, na pořad dne se tak vrací debata, která provází české školství již několik desetiletí. Jaké jsou nejčastější argumenty zastánců a odpůrců?

Michael Komm

Zastánci školného se dají rozdělit dle argumentace do dvou hlavních kategorií. Do té první spadají odpůrci samotné myšlenky státem placeného vzdělávaní na VŠ a argumentují tím, že ze získaného vzdělání profituje samotný student, proč by mu měl tedy stát hradit tuto “investici”? Jde o klasický příklad (neo)liberální ideologie, založené na ekonomickém pohledu na fungování státu. Jak je u takových perspektiv běžné, zcela se tu ignoruje společenský dopad vysokoškolského vzdělání a přínos, který takto vzdělaní občané mají pro stát. První dopad je pro liberálně založené čtenáře možná obtížně pochopitelný (z ideologických důvodů), zaměřím se proto na benefit pro stát. Ten je motivovaný mít fungující ekonomiku (neb z daní financuje svoje aktivity), přičemž je o poznání výhodnější mít ekonomiku založenou na kvalifikované práci, firmách vyvíjejících nové technologie apod., než na montovnách, kde budou nekvalifikovaní dělníci sešroubovávat díly karosérií pro nějakou zahraniční firmu. Vysokoškoláci se tedy státu vyplatí, alespoň tedy takoví, kteří dokáží svoje vzdělání zužitkovat.

To je ale kámen úrazu, kterým argumentuje druhá skupina zastánců školného. Podle nich je současné vysoké školství v nedobrém stavu, kde nekvalitní VŠ ročně produkují kvanta absolventů s nekompletní a nebo zcela neužitečnou kvalifikací. Studenti prý zhusta studují jen pro to, aby nemuseli pracovat a získali nějaký titul, i když následně půjdou solit hranolky do McDonalds. Stát tak plýtvá penězi na vzdělávání. Kdyby si studenti platili studium sami, tak by si prý rozmysleli takové mrhání vlastními prostředky.

Tento argument je podle mého názoru zásadnější než ideologické dogma neoliberálů. Potíž je ovšem v tom, že (alespoň pokud vím) tak neexistuje ucelené sledování a srovnávání úrovní jednotlivých VŠ, ani toho, jestli absolventi uplatňují svojí kvalifikaci. Pokud by taková data byla k dispozici, mohla by se o efektivitě VŠ vést seriózní debata, takto zůstává u pouhých dojmů a představ. Připomíná mi to situaci z roku 2009, kdy byla akademie věd napadána jako neefektivní “zkostnatělá státní instituce”. Trvalo až do roku 2011, kdy zahraniční audit konečně prokázal, že je to pořád nejefektivnější vědecká instituce v ČR a nemálo ústavů je na skutečně špičkové úrovni (a bylo by jich určitě víc, pokud by stát dokázal vědcům zajistit slušné podmínky pro jejich práci).Pokud tedy nejsou podklady, nelze přijmout ani odmítnout argument o nevalné úrovní VŠ.

Na druhou stranu lze i na konkretních příkladech ukázat, že jsou obory, kde absolventi nenacházejí uplatnění a stát tak zjevně vzdělává absolventy v kvalifikacích, které nakonec nejsou potřeba. I mě bylo vždycky divné, co budeme dělat s tolika politology, kulturology či knihovníky – tedy jen do doby kdy mi někdo vysvětlil, že to je prostě nejsnazší cesta jak dosáhnout kýženého titulu. Otázka je, jestli je školné ten správný mechanismus, jak tomuto jevu zabránit. Já se domnívám, že tomu tak není, alespoň ne v podobě v jaké školné navrhuje MŠMT. Je potřeba si uvědomit, že málokterý student si náklady spojené se studiem hradí sám, v drtivé většině případů je podporován rodiči, kteří si přejí aby jejich potomek měl titul (což je spojené s určitou společenskou prestiží). V případě školného jen přibude rodičům další poplatek k zaplacení. Ty rodiče, pro které výše školného nebude vážnou překážkou ho rádi zaplatí bez ohledu na to, jestli je jejich ratolest skutečně motivovaná nebo jestli se na škole jen veze. Problém budou mít pouze ti studenti, jejichž rodiče na školné mít nebudou, a to opět bez ohledu na jejich motivaci, či to jestli studují „užitečný“ obor. Školné takto nepředstavuje překážku pro nemotivované studenty, ale jen pro ty, jejichž rodiče mají nižší příjmy. Tolik diskutovaný systém prospěchových stipendií a studentských půjček by sice teoreticky tento problém řešil, nicméně pokud se podíváme na kvalitu “novinek”, které MŠMT za posledních 20 let vyprodukovalo, tak jsou na místě vážné obavy o to, že tento systém bude skutečně správně nastaven.

Dalším kamenem úrazu je výše školného. Aktuálně avizovaných 10 000 Kč za semestr se nezdá jako horentní suma, která by pro někoho představovala nepřekonatelný problém. Ministerstvo zároveň argumentuje již zmíněným systémem půjček, což se zdá být skoro nadbytečné. Domnívám se, že ve skutečnosti se tímto MŠMT samo usvědčuje z plánu školné po jeho případném zavedení rychle zvyšovat.

S tím se pojí otázka, jestli ze školného budou profitovat samotné vysoké školy. 10 000 Kč na semestr za každého studenta je zjevně naprosto zanedbatelná částka, která se v rozpočtu VŠ neprojeví. Vyšší školné by pomoci mohlo, ale pouze v případě, že MŠMT zároveň nebude vysokým školám snižovat rozpočty. To je ovšem podle mého názoru skutečná motivace lidí, kteří školné navrhují – ušetřit státním rozpočtu trochu peněz a převést zadlužení státu na zadlužení občanů. V tomto směru si nelze než postesknout, že stát chce šetřit na vzdělávaní v době, kdy nechává proudit desítky miliard “gratis” na zmanipulovaných státních zakázkách (např. při stavbě dálnic).

Odpůrci školného naproti tomu používají argumenty, které jsem již zmínil, navíc poukazují na to, že zavedení či zvýšení školného v okolních zemích nikdy nevedlo ke zlepšení úrovně VŠ, protože jde přeci jen o komplikovanější problém než trojčlenka v rodinném rozpočtu. I zde by bylo velmi vhodné vypracovat nějakou ucelenou studii, která by se tímto problémem zabývala.

Co ale s problémem redundantních kvalifikací? Domnívám se, že školné by přeci jen mohlo být užitečné, pokud by se s ním zacházelo opatrně. Dovedu si představit, že stát na základě obsáhlé (a transparentní!) debaty vytvoří koncepci vysokoškolského vzdělávání, kde s přihlédnutím ke kvalitě dané VŠ a uplatnění absolventů bude garantovat konkrétní počet studijních pozic v každém oboru. Při přijímacích zkouškách by daný počet nejlepších studentů byl osvobozen od školného. Pokud by někdo nebyl dostatečně dobrý a přesto chtěl studovat, tak by školné platil. Tento seznam osvobozených studentů by se aktualizoval každý rok podle jejich studijních výsledků. Stát by tak jednak mohl preferenčně podporovat obory, které bude považovat za důležité (medicína, inženýrské obory, učitelství atd) a nemusel by utrácet peníze na politology, kteří každý den potýkají s otázkou ”S kečupem nebo majonézou?”.

Koncepce vytvořená státem je klíčová, protože klasické tržní mechanismy zde (opět?) selhávají – studenti si dlouhodobě volí obory, ve kterých mají malou šanci se uplatnit (protože je ve skutečnosti zajímá touha po vědění nebo prestiž spojená s titulem) a radši se s nouzí protloukají studiem, místo toho aby šli pracovat a vydělávat peníze na živobytí (a např. v řemeslnických profesích by se nemuseli mít špatně).

Výše popsaný systém má samozřejmě řadu úskalí. Tím největším je nejspíš naprostá neschopnost MŠMT produkovat jakékoliv kvalitní koncepce. Dalším je možný lobbing ze stran průmyslu, který bude přirozeně tlačit na to, aby stát platil co nejvíce studijních pozic v jejich oboru. Ten by se snad dál legalizovat tím, že by některé studijní pozice navíc platily samotné firmy (proč ne, když o absolventy stojí). Neposledně je tu chronický problém se zapojením odborné veřejnosti do diskuse o navrhovaných změnách - nejlépe je to vidět na chování ministra Dobeše k zástupcům akademické obce při debatě o plánované reformě. Proto by zavedení školného i v takto specifické podobě byl běh na dlouhou trať, který by nutně musel začít “reformou” samotného ministerstva.