Problém českého protestu

Minulý rok byl ve znamení projevů probouzející se občanské společnosti, mezi které patřila i pestrá škála protestních aktivit. Vzniklo velké množství občanských iniciativ, které se věnují širokému spektru problémů české společnosti. Navzdory nebývalému množství demonstrací, happeningů a peticí zůstává jejich snaha až na výjimky bez odezvy. V čem tkví problém českého protestu? Je vůbec možné dnes vést účinnou protestní kampaň?

Michael Komm

Profesor Bělohradský nedávno prohlásil, že neúčinnost protestů je jedním z charakteristických znaků postkomunistické společnosti. Pokud se ohlédneme za událostmi minulého roku, je třeba mu dát za pravdu. Problém podle něj tkví v tom, že protesty pracují se symboly, vůči kterým jsou vlády indiferentní. Co to znamená? Například to, že většina protestů se soustředí na to, že něco nefunguje, že ten či onen politik je neschopný, zákon že je nedokonalý. To jsou ale kategorie, ve kterých se česká politika nepohybuje. Politické strany se nesnaží své voliče přesvědčit, že jsou dobré, schopné, a že mají řešení na společenské problémy. Daleko víc kladou důraz na to, že jsou lepší, než strany konkurenční. Stejně tak dnešní vláda nemusí být dobra, stačí když je (alespoň zdánlivě) lepší než ta, která nejspíš přijde po volbách. Taková vláda je přirozeně imunní vůči kritice své nedokonalosti – laťka je nastavená hodně nízko, s mediálním obrazem hypotetických budoucích vlád se manipuluje snadno.

Problematická je ale i samotná forma protestů. Pryč jsou doby, kdy nespokojení lidé pochodovali k parlamentu s jasným úmyslem dojít si pro neoblíbené politiky a názorně jim předvést míru svého rozhořčení. V naší společnosti je nenásilný protest imperativem, který si málokdo dovolí porušit. Na jednu stranu je to projev vyspělé společnosti, na druhou stranu se tím, že adresátům protestu nic nehrozí, ztrácí podstatná část impaktu. I kdyby se zítra sešel milión lidí protestující proti současné vládě (jako že žádný z protestů za minulá léta se k tomuto počtu ani zdaleka nepřiblížil), nepřineslo by toto shromáždění žádný mechanismus, který by donutil vládu odstoupit. Místo toho se tedy protesty zaměřují daleko více na mediální ohlas akce, než na samotný kontakt s adresáty protestu. Často tak dochází až k tragikomickým situacím – není nic tristnějšího než pohled na hlouček protestujících (obklopených zhruba stejným počtem policistů a novinářů), kteří s megafonem v ruce promlouvají ke Strakově akademii, přičemž všem zúčastněným je naprosto jasné, že v ní nikdo není.

Role médií je tedy pro moderní protesty klíčová a zvláště česká média mají problém se s touto rolí vypořádat. Nejsem příznivcem konspiračních teorií, ale když sleduji mediální ohlas akcí, kterých se sám v pozici fotografa účastním, nemůžu se zbavit pocitu, že něco není správně, že tu funguje jakási forma (auto)cenzury. Novináři využívají své svobody volby tématu a o některých akcích se jim zjevně psát nechce. Ukázkovým příkladem byl karnevalový pochod My jsme krize, který konal minulý podzim v Praze. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Skutečně, přestože cca 4000 technařů a příznivců nejrůznějších návykových látek zablokovalo jeden směr magistrály, přestože se dunění jejich soud systémů neslo přes půl Prahy, a přestože na závěr pochodu obsadili Václavské náměstí, přesto o této akci ten den neinformoval žádný zpravodajský server či televize.

Abych média jenom nehanil, tak bych měl konstatovat, že od nástupu nového generálního ředitele ČT se toto médium staví k prezentaci protestních aktivit daleko vstřícněji.

Problém protestu orientovaného na média je v tom, že v boji o divákovu pozornost nesoupeří jen jinými zprávami, ale dostává se do jedné ligy s reklamou, nekonečnými seriály a další “kvalitní” tvorbou. Těžko pak reportáž o demonstraci přiměje diváka k většímu výkonu, než k pár jadrným výrazům na adresu vládnoucích elit.

Je tedy vůbec možné v dnešní době vést úspěšnou protestní kampaň?

Domnívám se, že to možné je, ale charakter protestů se musí od základu změnit. Za prvé je nutné vyjít ze současné situace a změnit požadavky, které si protest klade. Nemá velký smysl volat po odvolání nějakého konkrétního politika. Dnes nejsme v situaci, kdy bychom volili mezi Husákem a Havlem. Dnes volíme z množiny potencionálně zkorumpovaných politiků, kteří se vesměs liší pouze tím, kteří kmotři za nimi stojí. Proto není zas tak důležité, který z nich vládne, ale jaká jsou pravidla tohoto vládnutí. Podle mého názoru je třeba volat po tom, aby se změnila pravidla hry, ať už se to týká např. zákona o referendu, financování volebních kampaní, způsobu zadávání veřejných zakázek nebo poslanecké imunity. Cílem této změny by mělo být to, že kandidáti na naše zastupitele budou úplně jiným typem lidí, než jakými jsou dnes.

Stejně tak je nutné změnit charakter protestů. Ty by měly mít větší cíle než jen půl minuty slávy ve večerních zprávách. Je zapotřebí hledat nové formy protestů, které dokážou přimět občany z zamyšlení a přitom budou účinné. V tomto ohledu představuje velký problém reklama - vesměs všechny způsoby jak získat “zákazníkovu” pozornost již reklamní agentury využívají, s masivním finančním nasazením kterému občanské iniciativy nemohou konkurovat. V tomto směru je asi jediná cesta ve vytvoření veřejného prostoru, kam reklama nebude mít přístup, a který bude určený exkluzivně pro vytváření a prezentaci občanské společnosti. Že to je fikce? Snad tak úplně ne, jednou z prvních vlaštovek je např. galerie DOX a její projekt DOXagora.

Závěrem bych chtěl apelovat na občanské iniciativy, které organizují protesty proti nešvarům dnešní doby, aby se nespokojovaly s klasickou formou “průvod na Strakovku a petice”, ale aby investovaly čas a intelektuální úsilí v hledání nových forem protestů a nových požadavků. Jen tudy dle mého názoru vede cesta k úspěchu.