Z novoroční Vídně – epitaf generála Henryho Dampierre

Rád bych tímto článkem z celého srdce poděkoval za přízeň mým čtenářům a popřál vše nejlepší do nového roku 2022. Ať Vám přinese mnoho zdraví a štěstí. 

Dnes bych Vás rád pozval, moji vážení čtenáři, na krátkou sváteční návštěvu Vídně. Nahlédneme do minoritského kostela na Minoritenplatz, jedná se o gotický kostel kdysi založený Přemyslem Otakarem II. u kláštera minoritů. Chrám, dnes nazývaný Italský národní kostel Panny Marie Sněžné, stojí uprostřed náměstí. Svou vysokou střechou a štíhlou věží je jednou z dominant města. Kostel je velmi netypického půdorysu – trojlodí, kde hlavní loď nemá vůbec presbytář, naopak jižní loď kdysi vybíhala do velmi dlouhého závěru, jehož základy jsou dnes odkryté v ploše náměstí.

Oblast při jihozápadní hradbě města s již stojícím kostelíkem sv. Kateřiny daroval roku 1224 vévoda Leopold IV. čtyřem „menším bratřím“, poslaným sem na jeho vlastní žádost Františkem z Assisi. Současný kostel, tehdy zasvěcený sv. Kříži,  byl založen po velkém požáru králem Přemyslem Otakar II. v roce 1276. Když o dva roky později na Moravském poli Přemysl Otakar padl, jeho tělo bylo v klášteře 30 týdnů uloženo (jeho srdce bylo pochováno v původní kapli sv. Kateřiny). Zajímavostí je i kaple sv. Ludvíka (Ludwigskapelle), která zde měla vzniknout jako původně samostatný prostor v letech 1316-1328 na základě testamentu Blanky z Valois, manželky vévody Rudolfa III. Habsburského[1] . V letech 1569-1620 sloužil kostel evangelíkům, konvent využíval pouze kaple sv. Kateřiny a sv. Ludvíka. Byla zde unikátní situace, kdy po jistou dobu užívaly kostel nerušeně dvě konfese. Po roce 1620 je již kostel pouze katolický. Horní část zvonice byla opakovaně zničena při obléhání Vídně Turky. Roku 1782 klášter císař Josef II. zrušil, kostel daroval Italské národní kongregaci Panny Marie Sněžné (italské komunitě ve Vídni); od té doby je kostel zasvěcen Panně Marii Sněžné. 

Kostel obsahuje velmi bohatou heraldickou výzdobu – malované erby šlechty a vídeňských měšťanů doslova pokrývají zdi ve své vrcholné gotické formě. Najdeme zde i množství renesančních znakových epitafů.

Chrám se kdysi stal duchovním centrem francouzské a italské komunity ve Vídni, a to i díky spojení s kaplí sv. Ludvíka.  Proto zde najdeme množství funerálních památek na dvořany a důstojníky původem z Francie či apeninského poloostrova.

Mezi nimi obrazně vyčnívá plukovník známý z našich dějin. Jeden z velitelů císařského vojska v pohnutých dobách tzv. české války v letech 1618-1620. Henry Duval hrabě Dampierre (1580 – 8. října 1620 Pressburg, dnes Bratislava) byl francouzský šlechtic, pocházející z Champagne ze zámku Hans. Otcem byl Jacob du Val de Mondreville, baron de Hans a matkou Anna de Bossu z rodu Henin-Liétard. Titul hrabě de Dampierre přenáší na rod otce Henryho  jeho matka. Henry měl bratry Carla ( † 1621) a Jacoba ( † 1631), oba byli císařští plukovníci.

Na úsvitu 17. století vstoupil na přání otce do služeb Rudolfa II. a v císařských službách se střídavými úspěchy bojoval proti oddílům sedmihradského knížete a uherského magnáta Štěpána Bočkaje, který tehdy vedl rozsáhlé protihabsburské povstání zejména na území dnešního Slovenska. Následně byl velitelem pevnosti Ostřihom, kterou kvůli povstání vlastní posádky byl nucen vydal Osmanům[2]. Byl jmenován císařským radou. V letech 1617-18 velel císařským vojskům v tzv furlanské válce proti Benátské republice a jejím spojencům. [3] Roku 1618 je jmenován generálporučíkem a s narychlo sestavenou armádou pod velením hraběte Buquoye pochoduje do vzbouřeného Českého království, kde se mu daří vyprostit posádku v Českých Budějovicích obleženou stavovskými oddíly. Vítězí u Zablátí a Týna nad Vltavou v roce 1619, tím se mu daří odvrátit ohrožení Vídně Jindřichem z Thurnu, následně je však poražen Ladislavem Velenem ze Žerotína u Dolních Věstonic. Významným úspěchem bylo, že jeho jezdci pod vedením kapitána arkebuzýrů Saint Hilaireho vyprostili 5. června 1619 Hofburg a zde pobývajícího císaře Ferdinanda II. z obležení rakouských stavů. Osudným se mu stává tažení roku 1620 proti sedmihradskému knížeti Gabrielovi Bethlenovi. Poráží oddíly knížete v několika šarvátkách a zaútočí na Pressburg (dnešní Bratislavu), který se pokusí dobýt, aby předešel ústupu Bethlena. Neuspěje a padne v boji, jeho tělo je následně zohaveno nepřáteli a hlava oddělena od těla. Po bitvě však nechá Bethlen tělo s poctami pohřbít. Následně je tělo vydáno císařským a na popud francouzského vyslance ve Vídni slavnostně pohřbeno v Minoritském kostele ve Vídni za účasti císaře. Jeho epitaf zde můžeme vidět dodnes.

Henry Dampierre byl velmi statečný, ale k civilnímu obyvatelstvu bezohledný a měl neustálé spory se svým vrchním velitelem Buquoyem. Byl bezesporu jedním z nejschopnějších císařských generálů na počátku třicetileté války.

 

[1] Sv. Ludvík, tj. francouzský král Ludvík IX, byl dědečkem Blanky z Valois. Jedná se o jmenovkyni manželky Karla IV.

[2] Byl kvůli tomu souzen za zradu, ale následně očištěn.

[3] Furlansko (Furlanské vévodství) je historický region na severovýchodě dnešní Itálie. Území bylo součástí Benátska a později Rakouska. Furlanská válka byla řetězcem Rakousko-Benátského soupeření o Istrii, Gorici a Gradišku od 14-17. století.