Poslední hrabě Silva – Tarouca – prostý služebník boží Vincenc z Průhonic

Rod Silva-Tarouca se proslavil na zámku Průhonice a Čechy pod Kosířem. Jako mecenáši umění a zakladatelé botanických zahrad a parků. Jaké však byly osudy posledních příslušníků tohoto rodu? 

Rod Silva-Tarouca odvozuje svůj původ z rodin na Iberském poloostrově. Jan Gómez de Silva (1671–1738) byl portugalským vyslancem u císařského dvora ve Vídni. Jeho choť, Joana de Menezes, byla jedinou dědičkou starého portugalského hraběcího rodu Tarouca. Tím došlo ke spojení jmen obou rodů Silva-Tarouca. Jejich syn Emanuel Silva-Tarouca (1696–1771), sloužil v císařské armádě a usídlil se v habsburské monarchii, kde sloužil ve státních službách jako císařský tajný rada. Na Moravě v roce 1768 koupil panství Čechy pod Kosířem společně se statky Drahanovice a Krakovec. V roce 1771 z něho zřídil rodinný fideikomis a založil tak rakouskou (moravskou) linii silva-taroucovského rodu.

Z rodu nejvíce proslul Arnošt Emanuel hrabě Silva-Tarouca, který Průhonický zámek, který vlastnil, přestavěl ve stylu české renesance a v jeho okolí založil proslulý zámecký park Průhonice.[1] Později prodává Průhonice ČSR a umírá ve Württembersku. Měl tři syny: Josefa (20. 10. 1889 Průhonice – 24. 5. 1917), zemřel svobodný a bezdětný, Františka Xavera (24. 10. 1895 Průhonice – snad 11. 1. 1980 Seckau, Štýrsko), zemřel svobodný a bezdětný a Amadea (14. 7. 1898, Průhonice – 21. 11. 1971). Silva–Taroucové vlastnili i zámek Čechy pod Kosířem. Soustavně se věnovali budování parku a prosluli jako výtvarně nadaní mecenáši umění a Josefa Mánesa. Posledním hrabětem na tamto zámku byl Franz Ernst Ignaz Alfons, (*Čechy pod Kosířem 18.7.1890, +Čechy pod Kosířem 7.12.1943). Nezanechal přímé potomky. Zámek byl rodu později vyvlastněn kvůli německé národnosti a zbylých členů rodiny.

Příjmení Graf Silva-Tarouca si v roce 1984 matrikově převzal pan Anton Kraus (*Flaschenhütte 3.1.1916, +Salzburg 23.12.1991), který se oženil s Marii THERESII Silva-Tarouca, (*Čechy pod Kosířem 13.5.1920; m.Emmering 25.1.1947) – dcerou hraběte EGBERTA Marii; Marie Theresie a Anton Kraus (později Graf Silva-Tarouca) měli syna Johannese Krause Graf von Silva-Tarouca, který občas Čechy pod Kosířem navštěvuje.

Posledním mužským potomkem rodu hrabat Silva-Tarouca byl však František Xaver – páter Vincenc. Tento muž si zvolil dráhu sepětí s Bohem a žil a zemřel jako řeholník benediktýn v klášteře Seckau v Rakousku (Sekavský klášter ve Štýrsku). Byl to muž vysoké postavy s dobrou češtinou až do konce života. Zemřel asi roku 1980. Narodil se jako hrabě starobylého rodu a zemřel a žil jako prostý řeholník v modlitbách.[2] Jím vymřel rod po meči.

Ještě bych rád připomněl bratra pátera Vincence - Josefa, (*Průhonice 20.10.1889, + 24.5.1917). Jeho jméno nalezneme na pomníčku padlých v 1. světové válce na náměstí v Průhonicích. Ve Velké válce sloužil jako praporčík (Fähnrich) dělostřelec ve Feldartillerie-Regimentu NR 9 u baterie číslo 2 (dělostřelecký pluk číslo 9). V seznamu ztrát 468/1916 byl uveden jako verwundet, tj. zraněný. Později však patrně na následky těžkého zranění zemřel a Seznamy ztrát již toto nezaznamenaly. Dodnes je připomínám s ostatními vojíny z obce na pomníku blízko rodného zámku.

Z větve rodu z Čech pod Kosířem byl zraněn v roce 1916 na bojišti nadporučík pluku hulánů číslo 2 hrabě Egbert (otec výše uvedené Marie THERESIE Silva-Tarouca). Ve Velké válce padl také Aloysius Maria Georg Hubert (rumunská Breaza 30.7.1917), bratr Egberta a také nadporučík pluku hulánů číslo 2, přidělený k pluku dragounů číslo 6. 

Tolik k méně známým posledním příslušníkům rodu hrabat Silva - Tarouca.

[1] Jeho politická kariéra vyvrcholila v posledních měsících monarchie, když se ve vládě Ernsta Seidlera 30. srpna 1917 stal ministrem zemědělství Předlitavska. Post si udržel i v následné vládě Maxe Hussarka a vládě Heinricha Lammasche. Funkci zastával až do 30. října 1918 a byl tak posledním ministrem tohoto rezortu v době existence monarchie.

[2] Pavel ŠTĚPÁNEK, Mecenáši Josef Mánes a Silva Tarouca. Portugalský rod a jeho vliv na českou kulturu, 2016.