Pomni na smrt Martina Fruweina, „rytíře z tovaryšství s hlavičkou umrlčí zlatou“

Martin Fruwein z Podolí, 28. účastník povstání, který měl zemřít mečem kata, ale sám rozhodl jinak. K rytířství a členství v tajemném řádu lebky.

Martin Fruwein z Podolí je dnes méně známý účastník Stavovského povstání 1618. O svém konci rozhodl pravděpodobně sám[1], a tak nedoprovodil své nešťastné kolegy, přátelé i spolupracovníky na staroměstské popraviště. Tím se však odsoudil do určitého stínu, ve kterém setrvával po několik staletí, neznámý širší veřejnosti.[2]

Martin Fruwein byl excelentní právník[3] doby předbělohorské, působil v Praze a měl právo zastupovat klienty u vyšších soudů Českého království. Dlouhodobě zastupoval i Petra Voka z Rožmberka, ruku v ruce s jeho profesními úspěchy vzrůstal i jeho majetek a společenské postavení. Jeho bratrská víra a politické přesvědčení i společenské kontakty ho zcela přirozeně přivedly do tábora opozice vůči císaři Ferdinandu II. a jeho politickému a náboženskému projektu dalšího uspořádání zemí Koruny české. Nechyběl na klíčových jednáních vzbouřených stavů, sepisuje apologii povstání, účastnil se diplomatických cest do Falce, stává se direktorem, tj členem nové zemské vlády za stav měšťanů. Po roce 1620 přichází prudký pád[4] a konec provázený skutečně velkým lidským utrpením, kdy krok do prázdna nad Jelením příkopem u Pražského hradu byl aktem milosrdné smrti.

Rád bych se věnoval dvěma aspektům osobnosti Martina Fruweina. A to jeho příslušnosti k rytířskému stavu a společenství (tovaryšstvu) lebky či řádu lebky, jak je nazýváno dodnes poněkud tajemné společenství založené Petrem Vokem z Rožmberka.

Řád lebky, jak je obecně nazýván, byl společenstvím osobností, mužů i žen z blízkého okruhu kontaktů Petra Voka, o němž nevíme mnoho, spíše velmi málo. Známe jej z pohřebního kázání kazatele jednoty bratrské Matěje Cyra[5] u katafalku Petra Voka z Rožmberka: "I to sluší věděti, že pán ten proto, aby moudře, opatrně a křesťansky živ byl a na smrt ustavičně pamatoval, hlavu umrlčí vždy na prkýnku obzvláštním vyvýšeným nad svým stolečkem v pokoji míval a tovaryšství s hlavičkou umrlčí zlatou z osmi dukátů nařídil, kteréž na hrdle nosil s nápisem na jedné straně "Memento mori!" a druhé "Cogita aeternitatem!" A to rozdával dobrým svým pánům přátelům, paním a pannám, dav na to zvláštní rejstřík k zapisování udělati."  Podobu odznaku tovaryšstva známe ze dvou portrétů Petra Voka, kde ho má zavěšený na krku[6] a nakonec nejnověji z malby na dřevěné rakvi Jana Jiřího ze Švamberka[7], nejzámožnějšího velmože své doby, který měl velmi blízko k Petru Vokovi a vedle Petra Voka je jediným pramenně doložitelným členem tovaryšstva lebky. Ve zbytku pracujeme s hypotézami. Takovou hypotézou je i členství Martina Fruweina z Podolí v uvedeném společenství. Napovídá tomu jak blízký vztah k Petrovi Vokovi, tak i zápis s jeho erbem a vlastnoručně psaným heslem tovaryšstva „Memento mori“ v tzv štambuchu, tj šlechtickém památníků Jana Jiřího ze Švamberka z roku 1609. Byl li skutečně členem „tovaryšství s hlavičkou umrlčí zlatou“, tak by tento fakt jen podtrhoval tragický rozměr života a skonu Martina Fruweina z Podolí.

Zámožnost a společenské postavení šly ruku v ruce i s udělením přídomku „z Podolí“ a erbu majestátem Rudolfa II.[8] Jednalo se o Martina, jeho bratry Benjamina a Jana. Martin Fruwein se tak stal erbovním měšťanem a vstoupil do elity pražského patriciátu. Stále byl příslušníkem měšťanského stavu, o čemž svědčí i jeho zvolení direktorem za stav městský, nikoliv šlechtický. Rytířství a rytířského stavu se dočkal roku 1619, a to z rukou zimního krále Fridricha Falckého na podzimním zemském sněmu, ten tak ocenil jeho vynikající služby pro stavovskou věc. Zároveň ho jmenoval hofrychtéřem královských a věnných měst.[9] Rytíři se stávají i jeho syn Eliáš a bratr Benjamin se synem Janem Felixem. Roku 1619 dosahuje Fruwein vrcholu svého postavení, aby vzápětí přišel o majetek, život i svůj rytířský titul. Je souzen a umírá opět jako měšťan.

Je zajímavé, že jeho bratrovi Benjaminovi se po bitvě na Bílé hoře daří tajně uprchnout z Prahy do exilu (z Prahy měl uniknout na voze schovaný pod houněmi), aby se později vrátil, byl omilostněn a dokonce se stává místosoudcem, radou a přísedícím desk zemských a roku 1630 je opětovně povýšen do českého a říšského rytířského stavu. Zakupuje statky v Čechách, mj Liblín u Kralovic a rod Fruweinů můžeme vysledovat ještě v 19. století, kdy je uváděn Jáchym Fruwein z Podolí a jeho pět bratrů.[10]

O důvodu omilostnění a opětovném vzestupu Benjamina Fruweina můžeme spíše spekulovat. Je hypotéza, že po roce 1620 poskytl císařské vyšetřovací komisi protokoly o jednáních stavů, které později velmi kompromitovaly jejich účastníky a některé přivedly na popraviště.[11]

Závěrečné dějství života Martina Fruweina z Podolí, ostatně i jeho život samotný, má až antický rozměr ve své tragice. Ostatně "českým Periklem" později nazval Fruweina exulant Ješín z Bezdězí.[12]

Poznámky k textu

[1] V únoru 1621 byl na příkaz Ferdinanda II. uvězněn a vyslýchán. Císař nebyl spokojen s některými výslechy, a tak nařídil výslechy s použitím útrpného práva, zejména u osob s napojením na zahraničí. 6. června byly výslechy na mučidlech zahájeny a prvním  byl doktor Fridrich Georg.  Následující den byl na řadě Martin Fruwein, výslech měl být zahájen okolo čtvrté hodiny odpoledne. Před vykonáním výslechu využil nepozornosti stráží a padl do Jeleního příkopu, kde byl nalezen mrtev. Zda spáchal sebevraždu, či byl k činu donucen, je dodnes předmětem spekulací. Ale pravděpodobné je, že si vzal život sám, a to z obavy před dalším utrpením a vědomím toho, že je v bezvýchodné situaci. Rozsudek byl přesto vykonán na mrtvém těle. Hlava byla na Bílé hoře uťata, tělo rozčtvrceno a rozvěšeno u pražských bran. Hlava a ruka, které vymýšlely a koncipovaly vzpouru, byly přibity na šibenici na nynějším Václavském náměstí. 

[2] V roce 2021 byl připomenut dokudramatem České televize Martin Fruwein, osmadvacátý odsouzený

[3] Tehdy se spíše používal pojem řečník, více k postavení rečníků a právníků v době předbělohorské -Právníci doby rudolfínské. Karolina Adamová, Ústav Státu a Práva AV ČR, 2013. ISBN, 8087439104, 9788087439104, 119 stran.

[4] Ve Fruweinově domě se po bitvě ubytoval jeden z důstojníků vítězné císařské armády, hrabě Allwig ze Sulzu s několika svými vojáky. Žoldnéři hledali cennosti, a nakonec Fruweina surově zbili a zmučili zapálenými pochodněmi. Od té doby nevstával z lůžka, trpěl bolestmi a celkově chřadl.

[5] Matěj Cyrus (1566-1618) bratrský kněz a od roku 1611 až do konce života biskup jednoty bratrské. 

[6] Petr Vok z Rožmberka s privilegiem pro městys Vyšší Brod, po roce 1608 a Petr Vok z Rožmberka s Řádem lebky, polovina 18. století, publikováno in Rožmberkové stručný průvodce výstavou, Kateřina Cichrová. Nakladatel: Národní památkový ústav. ISBN: 978-80-85033-33-5. Rok vydání: 2011, str. 168-169

[7] https://www.idnes.cz/technet/veda/jan-jiri-svamberk-hrobka-pobezovice-rad-lebky.A180806_120203_veda_kuz

[8] Vyplývá to z listu z 3.2. 1612, kde Fruwein žádá o potvrzení vladyckého titulu daného králem Rudolfem II. a majestátu daného Vladislavem Jagellonským jejich předku Karlu Podolskému z Podolí.

[9] Hofrychtéř byl dvorským sudím nad královskými městy a dělil se o svou pravomoc s podkomořím nad královskými městy. Každý rok podkomoří a hofrychtéř spolu s písařem objížděli královská města, dosazovali konšely a vykonávali soudní moc v důležitých záležitostech. Byli voleni především z řad měšťanů.

[10] Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl I. A-M. Praha : Argo, 2008. 668 s. ISBN 978-80-257-0027-3. Heslo Fruwein.

[11] Obžaloba vycházela především z dekretů a patentů vzešlých z direktorské kanceláře, z jednacího protokolu direktoria patrně získaného od Benjamina Fruweina a ukořistěných spisů Fridrichovy kanceláře.

[12] V letech 1617-1619 byl písařem Nového Města pražského. Zejména v diplomatických službách českých stavů se aktivně zúčastnil stavovského povstání. V roce 1620 byl též sekretářem Jiřího z Hohenlohe a radou apelačního soudu. V emigraci sepsal obhajobu popravených direktorů.