Pád z okna až ke hvězdám – slavatovské památky v Praze

  Dovolte mi připomenout letošní výročí roku 1618 výpravou po stopách rodu pana Viléma Slavaty v Praze. Hmatatelnými důkazy a svědky oné pohnuté doby a ambicí slavného místodržitele.

Vilém Slavata započal svůj vzestup pádem z okna, aby v následujících letech vyletěl až ke hvězdám tehdejšího společenského postavení, kdy po celý život usiloval o vlastní sebeprezentaci a vytvoření paměti na sebe a svůj rod zasazené do pobělohorské doby.

Ústředním kamenem jeho koncepce, kromě věrné služby Habsburskému domu a katolické církvi provázené ikonografií jeho zázračné záchrany, byla snaha o navázání na ideové dědictví pánu z Hradce a pánů z Rožmberka, kdy rod Slavatů zdaleka nedosahoval významu uvedených rodů.

Vydejme se tedy v Praze po stopách rodu Viléma Slavaty. Nejzajímavějšími dle mého pohledu  a málo znalými připomínkami jsou medvědí kašna (Neptunova kašna) na Smíchově a tzv. slavatovský obelisk v jižní zahradě Pražského hradu a samozřejmě palác pánů z Hradce na starých zámeckých schodech, kde pan Vilém sídlil.

První památka, trochu ve stínu, je tzv. Neptunova kašna, dnes umístěná na náměstí 14. října v obvodu Prahy 5 - Smíchov. Málokdo si jí dnes spojí s rodem Slavatů, je to barokní kašna, bravurní dílo sochaře Jeronýma Kohla z roku 1689.  Jedná se o přesunutý pozůstatek mobiliáře slavatovské barokní zahrady, kterou započal budovat již Vilém. Těsné lokální poměry na Malé Straně neumožňovaly vybudování souvislé zahrady u sídelního paláce dle dobové mody, která by uspokojila ambice rodu. A tak Vilém a jeho potomci získávají pozemky v katastru dnešního Smíchova za tehdejší Újezdskou branou a započínají stavbu zahrady.

Tehdejší Smíchov byl až do konce 18. století doslova poset okrasnými i užitkovými zahradami, mezi vlastníky nalezneme zejména šlechtické rody usedlé na Malé Straně a Hradčanech a církevní řády z pražských klášterů.  Takovým obrazem starého Smíchova jsou některé partie dnešního vrchu Petřín (zahrada Kinských s Letohrádkem a pozůstatky ovocných sadů na svazích vrchu).  

Zahrada byla skutečně velkolepá dle francouzské mody, s barokním letohrádkem, četnými sochami a vodními prvky. Známe ji pouze z dobových schematických rytin. Po vymření rodu Slavatů v 18. století přechází do držby řádu Tovaryšstva Ježíšova, pro které zde vyprojektoval nový dispenzář K.I. Dienzenhofer. Nakonec zahrada ustupuje kartounce, barvírně textilu, parcelaci na činžovní domy a stavbě Národního domu, ale to už jsme v 19. století. Poslední ranou byla úprava předmostí Jiráskova mostu, kdy v roce 1930 zaniká i jezuitský dispenzář. Dnes je tento prostor poněkud rozpačitou návštěvníků prostou zelenou plochou mezi rušnými vozovkami.

A tak nám zahradu Slavatů dnes připomíná pouze Neptunova kašna, zvaná i medvědí. A proč medvědí kašna? Zde se dostáváme k prezentaci slavatovského rodu založené Vilémem Slavatou. Dovolím si malý exkurs do slavatovské heraldiky, bez kterého nelze do hloubky porozumět světu místodržícího.

Vilém se v roce  1602 oženil se s dcerou Kateřiny z Montfortu a  Lucií Otilií , sestrou posledního pána z Hradce Jáchyma Oldřicha z Hradce. Lucie Otýlie se po smrti bratra stává posledním výhonkem starobylého rodu erbu zlaté růže, pánů z Hradce a dědičkou rozsáhlých majetků, ač krajně zadlužených. Proč padla volba na Viléma Slavatu, příslušníka ne příliš významného a nijak zámožného panského rodu, není dosud jasné. Možná to byly vzdálené rodinné vazby, kdy byl Vilém přes svou babičku spřízněn s rodem pánů z Hradce a v mládí pobýval na jejich skvělém dvoře v Jindřichově Hradci a byl zde i vychováván jezuity. Patrně uvedené vlivy přispěly k jeho pozdější konverzi od Jednoty Bratrské ke katolické církvi. Vilémovy ambice jako dědice pánů z Hradce a nakonec i Rožmberků se promítly do podoby jeho erbu.  Podle listiny císaře Matyáše II., kterou panovník vydal 16. listopadu 1616, byl erb Slavatů z Chlumu a Košumberka rozšířen tak, že k původnímu erbu Slavatů (tři modrá břevna v zlatém poli) si mohli přidat erb vymřelého rodu pánů z Hradce. Rodový erb Slavatů se poté půlil s erbem pánů z Hradce.  Poté co byl Vilém Slavata povýšen do stavu říšských hrabat 10. dubna 1621 ve Vídni a získal titul „vysoce urozený“, mu 23. září císař Ferdinand II. erb polepšil znovu, a to  umístěním červeného štítku se stříbrným břevnem a s iniciálami císařů F, M, R (Ferdinanda II., Maxmiliána II, Rudolfa II).  Další změna erbu proběhla majestátem císaře Ferdinanda II. ze dne 18. února 1629. Vilém Slavata požádal císaře, aby mu byla poskytnuta možnost nazývat se „vladařem domu hradeckého“ a směl k erbu připojit dva černé medvědy jako štítonoše. Ty převzal z erbu Rožmberků, kde odkazovali na tzv. ursiniovskou legendu. Ke konečné úpravě rodového erbu došlo listinou vydanou 4. prosince 1642 ve Vídni císařem Ferdinandem III. Znak byl polepšen červeným štítkem s písmeny F, M, R se stříbrným břevnem, na kterém nyní ležela písmena F III (Ferdinand III.) a štítek byl doplněn o modrou patu, ve které ležela zlatá růže. Řád zlatého rouna pak korunoval jeho snahy. Taková proměna erbu za života jeho nositele je u nás unikátní a ilustruje životní ambice Viléma.

Medvědi z erbu se tak stávají ústředními ikonografickými postavami Slavatů. Odkazují totiž k Rožmberkům a tzv. usrsiniovské legendě. Rod Orsini (Ursini) patřil k staré italské římské šlechtě, která odvozovala svůj původ od starořímských patricijů. Mezi příslušníky rodu nalezneme i tři papeže. Rožmberkové vytvořili mýtus o své příbuznosti s rodem na základě podobnosti erbu (červená růže v stříbrném poli), příbuzenstvo tehdy potvrdili i příslušníci rodu Orsini. Autorem mýtu byl patrně Oldřich II. z Rožmberka. Rožmberkové pak převzali do svého erbu figury z erbu Orsiniů a medvědy jako štítonoše (latinsky ursus – medvěd). A tak se Vilém Slavata prezentoval jako dědic odkazu antického Říma a prastarých rodů pánů zlaté a červené růže a italských Orsiniů.

Tolik tedy k smíchovské památce na vysoce urozeného pana Viléma Slavatu, hraběte z Chlumu a Košumberka, vladaře domu hradeckého. Příště bych rád, pozorným a váženým čtenářům, přiblížil další dvě slavatovské památky v Praze.

Použitá literatura:

M. Bůžek a kol, Světy posledních Rožmberků, NLN, 2011

S. Kasík,  Vývoj znaku Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka, Heraldika a genealogie, 2/1993