Maďarský četník ze Slovenska a jeho znovunalezený náhrobek i životní příběh

Přináším váženým čtenářům informaci od našich východních slovenských sousedů, potažmo i maďarských, doklad znovunalezení a obnovení náhrobku maďarského důstojníka Jozefa  Scholtise, později četníka původem z Banské Bystrice. 

Je to pouhý střípek z našich společných mnohdy složitých dějin. Ale domnívám se, že si i takové památky zaslouží naši pozornost a péči.

Slovenský badatel a falerista Ivan Chudý při jedné z dražeb zakoupil tehdy mu neznámé fotografie a části pozůstalosti maďarského honvéda. Po několikaměsíčním bádání a vpravdě detektivní práci se podařilo přiřadit jméno i celý služební postup muže z fotografií a nakonec došlo i k znovunalezení náhrobku. Pan Chudý, společně se mnou, jsme položili finanční základ peněžité sbírce na obnovení náhrobku a jeho zachování pro další roky. Nakonec naše práce vzbudila zájem Řádu Vitéz (Vitézi Rend), který převzal patronát nad náhrobkem. Pan Scholtis byl totiž jeho členem. Podaří li se dílo, tak v únoru 2019 by měl proběhnout slavnostní akt odhalení opraveného náhrobku za účasti představitelů Řádu Vitéz, byli jsme taktéž pozváni a rád čtenáře v budoucnu seznámím s touto událostí.

Řád Vitéz (Vitézi Rend) je u nás neznámý řád založený admirálem Hortym v roce 1920 (byl i zakotven v ústavě). Byl udělován zasloužilým důstojníkům a jiným občanům za mimořádné služby pro stát. Byl vázán na maďarský původ. Jeho specifikem bylo, že s řádem byl spojen titul (Vitéz – rytíř - hrdina), který mohli používat jeho nositelé a byl dědičným. S titulem bylo spojeno u dělení určitého množství půdy. Admirál Horty tak vytvářel novou loajální zejména vojenskou dědičnou "šlechtu", která by byla oporou jeho režimu, a která nebyla součástí uherské rodové šlechty a nebyla tak spojená, kromě vojenské služby s císařstvím. Po zániku regentství po konci druhé světové války, samozřejmě ne na území MLR, byl hlavou řádu (kapitánem) Jozef August Habsbursko – Lotrinský, až do minulého roku byl kapitánem řádu Jozef Arpád Habsbursko – Lotrinský, jedná se o potomky posledního palatina Uherska Josefa Karla, synovce císaře Františka Josefa, z tzv. uherské větve Habsburků. Dnes může řád přijímat muže i ženy, stále je vázán na maďarský původ, ale má kategorii čestných členů (zde národnost nehraje roli). Řád je udělován za mimořádné zásluhy o Maďarsko a dynastii Habsbursko – Lotrinskou. Již s ním není spojeno udělení půdy, ale titul je stále dědičný, kromě čestných členů.

Nyní tedy k samotnému p. Scholtisovi.

Jozef Zachariáš Scholtis (pokřtěný jako Josephus Zacharias Scholtis, používal však maďarskou formu jmena – Scholtis József) sa narodil 6. 9.1895 v Banskej Bystrici v rodině Roberta Scholtisa a jeho manželky Karolíny, rozené Selig, která pocházela z německé rodiny z Liptáně z okresu Bruntál, její otec tam vlastnil závod na výrobu moštů a likérů (firma Bratři Seligové, výroba ovocných šťáv a likérů v Liptani, po znárodnění Bruntálský nápojový průmysl, n.p.).

V služebním poměru k armádě byl od 13.8.1913, po vyřazení z kadetní školy v Oradei (Nagyvárad, dnes Rumunsko) byl zařazený (od 1.9.1913) jako praporčík banskobystrického 16. pěšího pluku zeměbrany (16.HGyE – HIR.16).  Po vypuknutí války byl nasazen na haličské frontě. V zprávách o zraněných č.41 vydaných 24.10.1914 byl vedený jako poručík HIR.16 – 4.rota, zraněný, střela do hrudi (dle dějin pluku došlo k zranění 1.9.1914 u Kozia Wola v dnešním Polsku), léčený v „k.u. Landwehr Garnison Spital in Budapest“.

Po skončení války zůstal jako mnozí důstojníci v Maďarsku kde přešel do služeb četnictva (žandárstva). Byl mu udělený titul "Vitéz" a v té době si svoje příjmení změnil na maďarsky znějící Soltész. V roku 1933 byl vedený jako kapitán v stave 1. divize žandárstva v Budapešti.

Dne 23.12.1939 si v Soproni vzal za manželku Erzsébet Patthy. V 1941 je jako podplukovník velitelem divize žandárstva v Komárome/Komárně, v "Rangliste" na rok 1944 je uvedený jako plukovník žandárstva.

Pravděpodobně se účastnil povstání v r. 1956. Dne 11.  února 1959 spáchal sebevraždu zastřelením (mohlo to být na nátlak tajné policie po rozdrcení povstání 1956), pochován 14.2.1959 na novém hřbitově sv.  Michala v Šoproni v Maďarsku (Új Szent Mihály temető, Sopron). Podnik jeho matky  byl mezitím v ČSR znárodněn. Jeho manželka byla po smrti v roku 1977 pochovaná do společného hrobu. Od té doby byl hrob zapomenutý a nezaplacený, hrozil jeho zánik.

Hodnosti:

Práporčík (Zászlós) – 1. 9. 1913 (Rang Nr.52) Poručík (Hadnagy) – 1. 8. 1914 Nadporučík (Föhadnagy) – 1. 9. 1915 (Rang Nr.47, HK1915/87) Kapitán (Százádos) - Major (Örnagy) – 1. 5. 1935 Podplukovník (Alezredes) – 1. 11. 1938 Plukovník (Ezredes) – 29. 9. 1942

Vyznamenaní:

Rakousko-Uhersko:

Bronzová vojenská záslužná medaile – 11.9.1915 (HK1915/93), Stříbrná vojenská záslužná medaile – 13.1.1916 (HK1916/12) Vojenský záslužný kríž 3.triedy s válečnou dekorací a meči – 22.3.1917 (31.3.1917?, HK1917/41), Karlův vojenský křiž – Medaile za zranění.

Maďarské titulární království (regentská monarchie admirála Hortyho):

Maďarská pamětní medaile pro frontové bojovníky, Vojenský služební odznak pro důstojníky 3.třídy - Řád Vitéz (Vitézi Rend) – 1934 (číslo 3476) Maďarská bronzová vojenská záslužná medaile - Pamětní medaile na osvobození Horního Uherska (Felvidéki Emlékérem) – Vojenský služební odznak pro důstojníky 2.třídy – Rytířsky kříž Maďarského záslužného kříže (Magyar Érdemkereszt/rend – Lovagkeresztje) Pamětní medaile na osvobození Sedmihradska (Erdélyi Emlékérem) - Kríž národní obrany (Nemzetvédelmi Kereszt) – 1943

Ostatní:

Rakouská a bulharská pamětní medaile pro frontové vojáky

A co povědět na závěr? Snad, že naše dějiny, společné dějiny Střední Evropy byly plné dějinných zvratů, ale nelze nikdy zapomínat, že tam byli lidé, které doba nutila stále volit mezi „my“ a „oni“. Muž narozený na území dnešního Slovensku, německo-maďarským rodičům, s kořeny v Liptáni na Bruntálsku, sloužící ve válce a zaniklé říši, který přešel do Maďarska, za války vykonával svoji službu četníka, kterou měl rád a jíž rozuměl. Po válce tragicky zemřel za nejasných okolností. Zaslouží si paměť, jeho náhrobek je součástí našich dějin, které již není třeba vybojovávat. Takoví jsme byli.

?Použité fotografie: soukromý archiv Ivana Chudého s jeho laskavým svolením a odznak Vitez je převzat z https://www.emedals.com/a-hungarian-order-of-vitez?