Kde domov můj?

Jsem přesvědčený o tom, že je dobře, když člověk ví, kde má svoje kořeny. Když může někam přijít a říct si, tady bydleli můj praděda a prababi, jak to tu asi vypadalo v jejich době... Jsou bohužel lidé, kteří takové štěstí nemají. Když jsem se před lety přestěhoval do Rokycan a seznámil se se svou Vlaďkou, dověděl jsem se záhy také o osudu rodné vsi jejích předků. A s tím jsem se zároveň dověděl i o osudu všech zaniklých Brdských obcí na západní straně hor - o osudu Kolvína, Padrti, Přední a Zadní Záběhlé.

Na území Brd je dnes Vojenský výcvikový prostor Jince s režimovým přístupem. Je to oblast bez lidí, bez obyvatel, bez vesnic či městeček. Někam se může o víkendech, na dopadové plochy se nesmí vůbec. To je skutečnost, kterou zná patrně téměř každý. Nebylo to tak ale vždy. Brdy byly osídlené, stejně jako třeba Pošumaví, kvetlo zde železářství, dřevařství. Zemědělci zde tvrdě pracovali na neúrodné podhorské půdě.

Největší z místních obcí – Padrť. Bývala to železářská obec, založená v roce 1565 u rybníků z poloviny 16. století. Získala své jméno zřejmě podle zpracování železné rudy, která se v místních stoupách rozmělňovala na padrť. V okolí stávaly vysoké pece na tavení železa, hutě a několik hamrů, poháněných vodou z Horního a Dolního Padrťského rybníka.

Pár zajímavých řádků z kroniky Padrti:
1670–1700 byla na Padrti vybudována 1 vysoká pec a 4 tyčové hamry.
1750 přibyl k původním ještě jeden hřebenový hamr.
1800 byly již 4 vysoké pece, ale snížil se počet tyčových hamrů na 2.
1830 byly vybudovány 3 zhutňující výhně - zkujňující.
1836 je známo, že obec měla 63 domů s 350 obyvateli.
1866 bylo u rybníku ležení pruských vojsk před vpádem a tažením na Prahu. Vojáci měli zrnkovou kávu, kterou měnili s místním obyvatelstvem za buchty a koláče, které neznali péci.
1889 byl největší rozkvět Padrtě vlivem turistiky, byly značeny tur. stezky, kde první byla na vrch Kočka a poté na Palcíř.
1896 pak bylo 65 domů s 529 obyvateli, později 565 lidí, což bylo 9 lidí na jeden dům, které byly převážně dřevěné, z vepřovic a šindelové nebo doškové střechy.
1900 zbudovány dva mlýny, pila, šindelka a výrobna cvočků.
Lid zde byl spokojen a věren kraji, ve kterém se narodil a žil.

Záběhlá. K založení dřevařské vsi došlo v roce 1730, kdy sem byli povoláni noví obyvatelé, aby posílili pracovní síly v okolních lesích. Šlo tehdy o poslední kolonizaci na území Čech. Příchozí rodiny si postavily 12 dřevěných domků, nedaleko stál panský dvůr a myslivna. Na sklonku 18. století se počet chalup zdvojnásobil, původní osada se rozdělila na dvě části, Přední a Zadní Záběhlou. Obec měla vlastní školu i hospodu. Ještě v roce 1930 byla postavena nová velká kaple, která tvořila dominantu obce.

Kolvín. Bývala to zemědělská ves horského charakteru, stávala pod brdskou horou Palcíř. Byl založen pravděpodobně ve 14. století. Za první republiky zde stála kaple, škola, obecní dům, konzum i hasičská zbrojnice, činné byly spolky Sokol a Dělnická tělovýchovná jednota. Odtud pocházela Vlaďky babička, sem se přiženil její děda a narodila se tu Vlaďky mami.

Na snímku je Vlaďčin pradědeček na zápraží jejich chalupy. Fotografie byla pořízena někdy brzy po 2. světové válce. V domku byla výdejna cigaret, které byly po válce na lístky (na příděl). Svědčí o tom cedulka na fasádě.

Všechny zmíněné vesnice přes svou dlouhou a bohatou minulost už šedesát let neexistují. Vše začalo ještě dřív, když v roce 1927 byla v sousedních lesích vybudována dělostřelecká střelnice. Za druhé světové války v roce 1941 bylo území brdské vojenské střelnice rozšířeno a vesnice byly poprvé vystěhovány. V té době ale ještě nebyly cíleně ničeny místní stavby. Po válce se na krátkou dobu mohli všichni do svých domovů vrátit. Bohužel jen na krátkou dobu. Roku 1949 byly všechny vesnice i s přilehlým územím včleněny do nově vzniklého Vojenského újezdu Brdy a o tři roky později byli obyvatelé opět vysídleni. Tentokrát už navždy... Všechny stavby byly vojáky Československé lidové armády srovnány se zemí a jejich několikasetletá historie definitivně skončila.

Je to divný pocit, když člověk stojí na hrázi Dolního Padrťského rybníka a přemýšlí, že kousek odsud stály kostel, škola, hostinec,... Když člověk stojí v hájku listnáčů tam, kde stával Kolvín, a dívá se na zápražní kámen, na to jediné, co zbylo z chalupy Komancových. Ale ani na tu hráz a do toho hájku se navíc nedostanete. Jedno se nachází ve vojenském prostoru v CP Padrť a druhé v CP Kolvín. (CP rovná se „cílová plocha“ pro ostré střelby a vstup je sem z důvodu možnosti nálezů nevybuchlé munice oficiálně stále striktně zakázán. Já se tam na chvíli dostal během návštěvy brdských rodáků a vyhnanců v září 2007.)

Na tomto barevném snímku, který byl pořízen v září 2007, je zmíněné zápraží chalupy rodiny Komancových. Samotná chalupa je na horní fotografii.

Vím, že takových a podobných lidských osudů jsou tisíce a tisíce a takových vesnic jsou stovky, člověk se s tím musí smířit. Jen si říkám, že jsem snad tak trochu i „klikař“, když se na místa, odkud pocházím, mohu kdykoli zajít bez problémů podívat a říct si, tady žili mí předci, tady domov můj.

A aby toho nebylo málo. Po vystěhování z Kolvína si Vlaďčini prarodiče pořídili chaloupku v Rokycanech u řeky. Ani ta už nestojí. Byla zbourána koncem sedmdesátých let minulého století při rozšiřování průtahu městem a stavbě nového mostu...