Vstali noví bojovníci

Krom milujte se a množte se, máme určitě v genech i perte se a žerte se. Těch cílů pro naší agresivitu je celá řada. Nahlédněte třeba sem mezi blogy.

Ale to je kolikrát jen taková pavlačovina, chtělo by to nějakou haupttrefu a tak, co třeba pustit se do „Rusáků“. Čína stojí taky za bačkoru, ale musí se to vzít hezky vod lesa. Ruský strašidlo je v kurzu už delší dobu, ale nějak to ztrácí glanc, to si přiznejme. Zájmové skupiny, co si na tom udělaly píárko trochu znervózněly, protože zaznívají i názory, nedělejme si ze sousedů nepřátele a tak je třeba přiložit pod kotlem.

Ale slovanští bratři ze země, kde zítra znamená předevčírem, nebo jak se to říkalo, jakoby naší pravdu neslyšeli, nebo dokonce nechtěli slyšet. Stále většinově fandí těm, co se nám vůbec nelíbí. Přes různé nóty, embarga a sociální sítě pořád apelujeme, „mužiku vzchop se“, ale jakoby hrách na stěnu házel. I naše jedna demokratická organizace, co si, asi v Moskvě, otevřela osvětovou buňku s programem „rady a porady“, byla nakonec, představte si, vykopnuta. Kudy kurňa dál. I ruskej bohatýr přeci musí mít někde svojí achilovku, ale kde? Tu našli noví bojovníci a vyrazili do boje. Sundání Koněvovy sochy, změna názvů náměstí a pomníček ruským vlastizrádcům, je sice v úrovni okopávání kotníku, ale zdá se, že ten ruskej kotník je na některý věci dost citlivej. Nakonec achilovka je hned vedle.

Přiznávám, že jsem se jako pamětník časů „bejvávalo“ z počátku trochu mračil, ale nakonec, proč si v naší historii neudělat konečně pořádek. Je to započatý proces, ale nezastavme se. Jen co se vypořádáme s nepřítelem pod vlajkou se srpem a kladivem, pojďme dál. Třeba s těmi pod vlajkou s kalichem. Ten je sice také rudý, ale s komouši nemá nic společného, až na bolševickou adoraci husitského revolučního hnutí. Chvílemi se mi kdysi zdálo, že jsou naši komunisté schopni Žižkovi dát symbolicky stranickou knížku s číslem jedna. Tahle historie je hodně zašmudlaná a pole neorané. Jen těch ulic a náměstí co nesou špatná jména.

Prokopova, Lipanská, Táboritská, Husitská, Želivského, to je jen část, kterou jako žižkovská rodačka, vystřelila moje žena od boku. Chce to od našich nových bojovníků velkou odvahu a já jim v tom držím palce. Nesmí polevovat a schovávat se pod gaučem, či za policejní ochranku. S práporem jediné pravdy musí zpátky na barikádu. I se Žižkovem, než přejdou na další historické nepravosti, to musí vybojovat a věřím, že se jim to podaří.

Jen nevím jak naložit s evropským unikátem, největší jezdecké sochy Jana Žižky z Trocnova na Vítkově. Té sochy by bylo škoda a tak si myslím, kdyby jednooká lapkova hlava byla nahrazena usmívající bustou primátora Hřiba, bylo by to spravedlivé. Technicky ani umělecky se to jako problém nezdá a kdyby se mu do ruky, místo palcátu dal pirátský hák, bylo by to i stylové.